První do pytle, první z pytle ...

Chodím po světě a pozoruju, že jich je čím dál víc. Potkávám je, a zírám. Co to je za nátury, co z toho mají? Není jim to trapné? A jak to dělají? Co je to žene? Já to neumím, přesto moje nechuť nejsou kyselé hrozny. Odpuzují mě, nicméně musím uznat, že mě i čímsi fascinují...

Kdo? No ti, co jsou všude první!

Lze to výborně pozorovat například už při cestování obyčejnou MHD. Plná refýž lidí, choulících se před mrholením. Přichází žena středních let, nenuceně se vmáčkne do chumlu pod stříškou, přestože má deštník. Na úkor někoho jiného, který deštník nemá, přesto je vytlačen na samý kraj, kde na něj krápe. Klidně si můžete dosadit, že to jsem já, a že mě navíc píchla drátem svého paraplete a šlápla na nohu. Přijíždí tramvaj. Dotyčná se hlava nehlava vydere zpod stříšky a s deštníkem hrdě vztyčeným se žene k vozu. Nastupuje jako první, deštník sklapne, teprve až se pohodlně usadí. Všichni okolo stojí, smočeni kapkami teď i z deštníku, který si žena s roztomilým omluvným úsměvem ocákne doprostřed vozu ( a lidí). Po několika zastávkách žena prudce ožije, a aniž by vyčkala, až vůz zastaví, cpe se ke dveřím. Stojící, kteří též mají v plánu vystoupit, ale až tramvaj bude na zastávce a otevřou se dveře, jí dělají místo na úkor vlastní stability, kterou ohrožuje i sama žena, která se kymácí na všechny strany, různě se jich zachytává a samozřejmě otevírá deštník. Okolostojící zoufale uhýbají a kryjí si oči, zatímco žena první vystupuje a letí ke vchodu do metra. Tam se situace opakuje. Kdyby na nástupišti stálo -já nevím, kolik- lidí, naše žena nastupuje jako první, vybírá si místo, a tak to pokračuje podle předchozího scénáře. Podle samozřejmosti jejího počínání je jasné, že toto provozuje celý život, a z toho, že je živá, zdravá, lze usoudit, že jí to rovněž celý život prochází.

Toto je ještě relativně nevinná modelová situace. Podobně tito lidé procházejí celým životem: ve škole, v zaměstnání, ve společnosti...Vždy v čele fronty, u lékaře vždy bez čekání, vždy na prvním místě. Ke stejnému přístupu k životu úspěšně vychovávají i své potomky! Všechno jim prochází, všichni jim to zobou, a jim osobně se nezachvěje jediný nerv, aniž cokoli jiného v těle pochybnostmi nebo výčitkami.

Jsou sami se sebou náramně spokojení. Možná jsou oni v normě a my, co se tomu divíme, naopak divní...Těžko říct.

Mně z nich je ale občas srdečně blee.