Propopulační

Jedna moje dobrá známá se před časem rozhodovala, zda chtít či nechtít třetí dítě. Trpělivě, leč nevěřícně jsem naslouchala jejím úvahám...

Zvládnou / uživí tolik potomků?

Je jejich dětský pokoj v sídlištním 3 + 1 nafukovací?

Vejdou se do auta tři dětské sedačky?

Seženou případně paní na hlídání k tolika dětem?

A hlavně: bude to konečně kluk?!

Podpořila jsem ji, jak jsem jen dokázala, na všechny její otázky jsem s neochvějnou jistotou odpověděla ANO, a tak teď má třetí rozkošnou holčičku, kterou dokonce pojmenovala po mně. Všechny pochybnosti už dávno vypustila z hlavy a právem se cítí být požehnána. Já pak jsem byla povýšena na kamarádku, která vždy všechno ví a v pravý čas dokáže skvěle poradit. Jsem tím poctěna, ba dojata, a až nesežene onu paní na hlídání, seznámím ji se svou matkou...

Moje maminka je nejstarší z osmi sourozenců. Vychovala pět dětí, má deset vnoučat a čtyři pravnoučata, ale stále ještě nemá dost. V samoobsluze drncá vozíkem, aby uspala nákup, lačně nahlíží do kočárků a ve výkladní skříni ji zajímá především kojenecké zboží. Jakmile se začne hlásit jaro, situace se pravidelně vyhrocuje. Máma nespokojeně přepočítává potomstvo a urguje dodávku dalšího přírůstku do rodiny. „Není nic hezčího, než si na jaře vyjet s kočárkem, ve kterém se protahuje miminko,“ opakuje nadšeně. Děťátko v jejích představách má bílé naškrobené peřinky, vyvařené plínky, vyfoukané na čerstvém vzdoušku, a naškrobené vypiglované kanýry na zavinovačce, čímž jen tak mimochodem naznačuje, že ono mimi má být tzv. čerstvé, nejlépe novorozeně!

Máme ji rádi a máme rádi i děti, ale uspokojit tyto její požadavky není v našich silách, takže nám nezbývá, než snášet její výtky. Myslím, že moje matka si nikdy nevypisovala sloupečky „PRO“ a „PROTI“...

Když jsem se narodila já, páté, údajně plánované, ale každopádně věřím, že chtěné dítě, žila naše rodina ve dvou miniaturních místnostech v rozděleném bytě, bez koupelny, předsíň a WC o patro níž společné s dalšími dvěma byty. Situace nejen z dnešního pohledu vpravdě ďábelská, zato když jsme po čase získali 2 + 1 I.kategorie, připadali jsme si dozajista jako v ráji! Fronty na toaletu a na koupelnu? Jen zdánlivě nevýhoda! Nic vám nezbystří smysly jako sprchování potmě - vypínač byl zvenčí a další zájemce o hygienu doufal, že blikáním, popřípadě trvalým zhasnutím uspíší proces. A nic vám neurychlí střevní pohyby při případné zácpě tak spolehlivě, jako nenadálá rána či kopnutí do dveří cca dvacet centimetrů od záchodové mísy, na které zrovna trávíte své přidělené dvě minuty, nebo bafnutí světlíkovým okýnkem...

No, a všichni jsme více či méně vyrostli, následky minimální, prakticky zanedbatelné, řekla bych. Já i všichni sourozenci, rovněž pak časem i jejich vlastní potomci, kteří u nás několik let také žili, jsme odjakživa slyšeli na všechna jména v rodině, neboť náš poněkud bohémsky založený otec se někdy kolem narození mého bratra přestával orientovat a občas „střílel od boku“. Koneckonců- vždycky někdo přišel, ne...  Nevím, jak moje sestry a neteře, ale mě když na ulici oslovíte „Matěji, kolik je hodin,“ tak vám to bez nejmenšího zaváhání či podivení řeknu!

I naše rodina cestovala. O nějakých sedačkách v té době ještě nebyla řeč, ale i tak to bylo zajímavé...

S láskou vzpomínám na naše auto: měli jsme Wartburg, zeleno- bílý. Byl to ten baculatý typ -  oblé tvary a fantasticky měkká sedadla, i opěrka pro ruku, potažená šedou proužkovanou látkou, podobnou manšestru, stejně jako celý vnitřek vozu, byla vypolstrovaná tak, že vypadala jako kulatý polštářek. Díky chromované masce se jakoby dobrácky usmíval stříbrnými zuby mezi předními světly, připomínající povzbudivě pomrkávající oči.

Náš „Warťásek“ měl věru optimismu zapotřebí! Nedávno jsem viděla v nějakém televizním pořadu muže, který se dokázal vměstnat do skleněné krychle velikosti středního akvária. Zatímco diváci užasle syčeli a napjatě zírali na hadího muže, s porozuměním jsem přihlížela a sem tam věcně pronášela odborné rady a připomínky. Vždyť něco hodně podobného jsme provozovali zcela běžně, kdykoli jsme jeli například na chatu!

Starší seděli klasicky na sedadlech, mladší pak na svých starších sourozencích. Protože jsem byla velmi živé a neklidné dítě, které se neustále mlelo a průběžně zabodávalo své špičaté lokty do svého okolí, vysazoval mě můj momentální podsedící právě na tu opěrku, původně určenou pro ruku, aby si trochu ulevil. To proto se mi, stejně jako klička od okna s bílou kuličkou na konci, od které mám dodnes v boku důlek, tak vryla do paměti! A jen díky tomu, že kufr, zahrádka na střeše i prostor pod zadním sklem byly beznadějně přecpány našimi zavazadly, a na podlaze pod naším sedadlem byla bedna s domácím mazlíčkem - hadem Karlem, jsem nedopadla ještě hůř!

Takto uspořádáni jsme frčeli tak šedesátkou, maximálně sedmdesátkou, všechna okna dokořán, aby bylo co vdechovat, otec i v létě v teplém kulichu, neboť měl přecitlivělé uši. Navíc za bujarého zpěvu, objednávky to od řidiče, který oficielně trpěl panickou hrůzou, že usne za volantem, ale spíš měl nějaké husitské geny: hrr na ně! Fungovalo to bezvadně. Nikdo se nás nikdy nepokusil zastavit.

Jednou jsme dokonce přibrali stopaře!  Nešťastník zřejmě klimbnul (v jeho prázdné Volze se nezpívalo) a byl na tom tak, že přijal pozvání do našeho vozu. Dodnes vidím jeho vyděšené oči, když si vybíral, kam si přisedne. V zásadě měl dvě možnosti: podělit se o sedadlo spolujezdce s naší maminkou a dogou Astou, zvanou Baskervillkou, anebo se vecpat dozadu. Evidentně činil nejtěžší rozhodnutí ve svém životě. Nakonec ležel na bedně s Karlem, což jsme mu vesele sdělili asi po pěti kilometrech jízdy, načež obratem vystoupil -  místo před plánovanou nemocnicí před hospodou, kde, jak věřím, sedí podnes...

Kamarádka vyřešila svou situaci koupí palandy pro děti ( i když původně uvažovala o palandě pro sebe a manžela) a koupí ojetého vozu, kterému říká poněkud hystericky „tank“, protože je s ním - dle vlastních slov - rozcapená přes celou silnici a nedá se s ním nikde zaparkovat.

Je šťastná jak blecha a ještě stále mi blahořečí za tehdejší podporu. Já si to náležitě užívám, tiše závidím – a hlídám; žádná chůva to neustála... To jediné nevyšlo. Ale to je to nejmenší. Brnkačka!

No ne?