Probuzený medvěd se soví náturou a choutkami psů

Kráčela jsem dnes časně ráno přes park na metro. No, časně ráno, spíš bych řekla, že pozdě v noci - tma je přece v noci, ne... V pět hodin je zkrátka a dobře noc! Byla jsem víceméně v bezvědomí, jen jakýsi zvrhlý setrvačník mě sveřepě posunoval vpřed. Bylo to velmi náročné a moje nálada byla doslova bezútěšná.

Zrovna jsem uvažovala, zda bych preventivně neměla radši jít po čtyřech, čistě z praktického důvodu: až usnu komplet celá, nebude následný pád tak strašlivý, když tu mě se supěním míjel nějaký nepochopitelný tvor. Měl kraťasy, triko s krátkým rukávem, čelenku, a běžel; očividně dobrovolně, nikdo ho nehonil! Najednou jsem pochopila všechny psy, kteří podobné jedince s chutí pronásledují a vrčí u toho hnusem ...Udělalo se mi špatně.

Ve výtahu do metra jsem se až musela opřít o jeho stěnu. Jak jsem tak předstírala, že jsem na živu, můj zrak padl na modrý letáček, vylepený na dveřích: „Chcete skákat čtyři metry vysoko? Chcete běhat rychlostí padesát kilometrů za hodinu? Obraťte se na nás!“ stálo na něm. Představila jsem si to, a ještě se mi přitížilo. To tam nalepil někdo, kdo mě dobře zná a nenávidí, o tom jsem přesvědčena...

Nechápu lidi, kteří mají rádi zimu. Nechápu lidi, kteří jsou brzy ráno plně funkční. Kdybych chtěla věřit na minulé životy, byla jsem statný, huňatý, světle hnědý medvěd, vášnivý vyznavač zimního spánku s těžko vysvětlitelnými sovími geny: v noci všechno, po ránu nic! Medvěd, který je schopen vraždy, když ho někdo burcuje, aniž by okamžitě předložil zralé maliny, pokapané medem!

Pomoc! Chci jaro, nebo ještě lépe léto! Světlo, teplo a dlouhý den! Rozkvetlé louky! Vyhřátý rybník! Deku na pláži!

Děsí mě, že to vše je v nedohlednu.

Jak to mám vydržet?