Příležitost k hloubkové hygieně

„Co děláš?“zašveholila v telefonu Viktorie tak veselým, ba rozjařeným hláskem, že se mi div neznechutila. „Sedím u počítače, mám na sobě oteplovačky, bundu, tlusté ponožky a kolem krku palestinu. Uvažuju o tom, že si vezmu ještě kulicha a rukavice,“ odvětila jsem ponuře a napila se kouřícího grogu jak přístavní sociální pracovnice.

Moje stará ateliérová okna nejdou s letošní zimou vůbec dohromady; větráky naplno puštěných akumulaček hučí po celý den, a stejně nevyrobí víc než ubohých šestnáct stupňů. A to je pro mne málo. Moc málo. Pro mne je ostatně málo cokoli pod pětadvacet...

„A co děláš ty?“ připojila jsem otázku za své nářky. Jako by na to čekala. „Já vraždím parazity!“ vítězoslavně vykřikla. „Vy máte zase vši?“ Viktorka pracuje ve školství, a co domů nepřinesou její děti, dodá ona osobně „Ale né, zasmála se, vyhodíla jsem na balkón všechny matrace, koberce, deky, peřiny,... Roztoči budou zírat,„mám to tam už od rána! Náhodou- mráz je ideální příležitost k hloubkové hygieně!“dokončila sebevědomě.

„Vy taky budete zírat, až budete chtít jít spát a zjistíte, že si leháte do ledu,“ opáčila jsem škodolibě, ale už to ve mně začalo závistivě pracovat. To vlastně vůbec není špatný nápad... Pohlédla jsem na balkón: na sušáku sveřepě stály zmrzlé ručníky a osušky a nevypadaly, že by chtěly v nejbližší pětiletce změknout a takto uvolnit místo lůžkovinám a dalším předmětům, skýtajícím úkryt případným roztočům.

„Já zase půjdu vyklepat koberce,“ kontrovala jsem chabě. „Tam jsou taky roztoči! Jen co napadne pořádný sníh, nikdo mě neudrží!“ Viktorie se zasmála: „Víš, že máš podmínku! Co když tě zase načapají policajti- jako vloni?“ zeptala se nevinně.

K domu, kde bydlí moji rodiče, patří velký dvůr. Každou zimu, pokud napadl sníh, odpovídající kvalitou i kvantitou požadavkům hospodyněk, tady probíhaly klepací orgie, kterých se účastnily bez výjimky všechny partaje. Byla to ta nejsledovanější akce roku; hodnotil se jednak obráběný koberec jako takový, a pak neméně pozorně i čtverec či obdélník, který po vyklepání zůstal ve sněhu. Byl bledý? Pak byl koberec nedostatečně vyklepán líným nebo slabým majitelem. Byl výrazně špinavý? No jo, sousedka je cuchta! A tak dále, a tak dále. Jednoduše vzrušující záležitost, které jsme se jako děti radostně účastnily, zatímco maminka kibicovala z okna: „Přitlač! Pořádně! Ještě jednou! Vezmi si kartáč! A teď na klepadlo!“

Když jsem se od rodičů přestěhovala do domu, který coby rohový jakýkoli dvorek zoufale postrádá, neobyčejně mi klepání koberců scházelo. Nejdříve jsem vozila tramvají koberce do původního bydliště, ale po čase jsem zlenivěla a začalo mě to obtěžovat. A jak praví známé přísloví, v líné hlavě snadno zrodí se hříšná myšlenka, a já dostala nápad.

Nedaleko našeho domova se rozprostírají hned dva slušně rozlehlé parky; stačilo počkat si na pořádnou sněhovou nadílku a pak se pochlapit. Vybrala jsem si ten bližší, přecejenom nejsem Zaremba a ještě za šera se vydala se synem, proutěnou klepačkou a ovšemže našimi koberci na místo činu. Bylo bezpodmínečně nutné, abychom tam byli první ze všech návštěvníků, každopádně dříve než pejskaři, což se nám poštěstilo. Syn zevrubně ohledal plácek, natáhli jsme koberce a už to jelo. Buch-buch-buch... Těšilo mě, že hustě chumelí, a naše stopy se vzápětí stanou nehodnotitelnými.

Při klepání běhounu z předsíně jsem zahlédla, kterak se k nám rázným krokem blíží dvě uniformované postavy. Představa, že bych měla opustit tak tlustou vrstvu sněhu s jen napolo vyklepaným kobercem, mě úplně zdrtila. Přidala jsem na rychlosti, odhodlaná nekomunikovat dřív, než budu hotová i za cenu, že na ně budu znakovat.

„Co to tu provádíte?“ zaslechla jsem pobavenou otázku. Nepřestala bych klepat, ani kdyby na mě mířili odjištěnou zbraní; kdy zas napadne takový materiál... Konečně hotovo! „Klepu koberce, odvětila jsem prostě se šťastným úsměvem.“ „Vám přijde normální klepat v centru Prahy ve veřejných sadech tépichy?“ zkusil to jeden z nich přísně, ale škubaly mu oba koutky. Zamyslela jsem se. „No, standard to asi úplně není, ale na druhou stranu...komu nebo čemu to škodí?“ Důstojně jsem posbírala svůj majetek a obrátila jsem se k odchodu...

„To ti nic neřekli?“ nevěřila tenkrát Viktorie. „No neřekli. Ale smáli se,“ přiznala jsem neochotně. „Ani občanku nechtěli?“ nedala se kamarádka. To už jsem se smála i já.„ Já myslím, že ani nevěřili, že nějakou mám!“

Úplně jsem se při té vzpomínce rozradovala. Skoro jsem se zahřála. Rozhodla jsem se, že hned ráno odpáčím zmrzlé prádlo, a na jeho místo naaranžuju matrace a jiné, čmelíky jistě zamořené, předměty.

A pak...Nevíte, kdy má začít pořádně sněžit?