Předvánoční setkání

Bylo vedro. Seděly jsme zase jednou s mámou u stolku na balkóně s výhledem na celé Nuselské údolí a Pankrác, před sebou poctivé hrnky s kávou, a povídaly jsme si. Letní den jak vyšitý. Brzy budou prázdniny. 

Máma zacinkala lžičkou o hrnek. "Hoď mi tam ještě jednu kostku!" požádala mě. Znovu se ozvala jemná zvonkohra. Odložila lžičku na podšálek a opatrně se napila. "Davidoff?" přeptala se spokojeně, spíš to konstatovala. Přitakala jsem a taky jsem usrkla horké kávy. Opřely jsme se o zábradlí a spokojeně shlížely dolů na dvorek.

Ptáci poskakovali ve větvích borovic a smrčků, které jsem kdysi přesadila z lesa kolem naší chaty; tam nežádoucí nálety, zde na pražském dvoře milovaná krása. Ze dvora se ozývaly potěšené hlásky mých dcer, které se ráchaly v nafukovacím bazénku, a dovádivý štěkot naší feny, která jim s rozkoší upíjela vodu.

" To je vůně," máma labužnicky nasála parfém karafiátků v truhlíku. "Na hrobě máš ty samý," podotkla jsem poněkud cynicky. "Fakt mám hrob?" zakroutila máma hlavou nevěřícně, "vy jste blázni, na co hrob?"

"Tak... " bezmocně jsem plácla rukou o koleno. " Řekli nám, že jsi umřela, tak prostě hrob. Pohřeb, a tak. Měla jsi tam i Františkána, který četl z Bible, tak jsem na tebe myslela!" Máma se smála a já se k ní pomalu přidávala. Vždyť to bylo směšné- jak jsme mohli takhle nalítnout? "Ale růžový kámen jsem neuhádala, všechny sourozenkyně mě přehlasovaly, takže máš světle šedou žulu, černě tečkovanou. Za mě žádná sláva, ale jinak to ujde. Nic proti ničemu." 

Jdeme s mámou na hřbitov: kdo by si nechal ujít příležitost vidět na vlastní oči svůj hrob! Cestičky na Malvazinkách jsou chvíli rozpálené sluncem, chvíli v žlutozeleném stínu. I tady bez přestání švitoří ptáci. Zastavíme se u babičky a dědy, u tety, tak, jak to vždycky děláme. Zapálíme svíčku a chvilku postojíme. Dojdeme k náhrobku s máminým jménem. K mému úžasu je tu můj syn a zdobí stromeček, rovněž import z Třeboňska: dříve nálet v příkopu, nyní trvalá ozdoba mámina hrobu. Maty věší malé červené koule a zlatou mašličku na vrcholek. Usměje se na přivítanou. "Tak co- líbí?" přeptá se pyšně.

"Je to hezké," připustila máma, "ale já ten hrob skutečně nepotřebuju". Znovu se rozesměje. Najednou mě to popouzí. "Hele, viděla jsem tvůj úmrtní list," nikdo asi nepořizuje hrob jen tak. "Kde tedy celou dobu jsi? Ne že bych nebyla šťastná, že jsi neumřela, ale prostě to nechápu! Čas od času se vynoříš, posedíme, pokecáme, pak o sobě zase nedáš vědět jak dlouho, kde teda jsi?"

Najednou se zatáhne a začne sněžit. "Tak, a budeš tu parádu mít zasněženou," prohodí syn směrem k mámě a vezme mámu za ruku: "Šťastný a veselý, babi!" Usmějí se na sebe. "Hezký Vánoce," máma nám stiskne ruku a oběma dá pusu. "A ty nepátrej, kde jsem, hlavně že jsem, ne!"

Ochladilo se. Hodně. Určitě začalo mrznout! Opatrně, v zavěšení se šouráme k východu. Za námi zůstávají v novém sněhu stopy. Jedny malé- moje, druhé veliké, synovy.

Jdu, na sobě stále to letní oblečení, ve kterém jsem vyšla z domu, a ničemu se nedivím. Jsem šťastná.

Ještě dlouho po zazvonění budíku shrabávám útržky snu dohromady a přivolávám si úsměv mámy a vůni rozkvetlých karafiátků ve žhavém letním dni...

"Kdo v srdci žije, neumírá." (F. Hrubín)