Před dvaceti lety

(Patnáctá báseň bez perexu..............................................................................................)

Až budu vědět, že je to naposledy,

a pak už nic nebude,

vezmu si drobné, kapesník a barevné křídy,

nazuju si taneční boty

/ty, co se v nich nesmí chodit venku/

a vydám se na Václavák.

Vezmu to pěkně shora:

u koně si kleknu na zem,

namaluju odvážný obraz na chodník

a od něj šipky k sobě, blíž a blíž...

a budu se usmívat,

až přijdeš.

Dáme se dolů, hezky pomalu,

na každém rohu zmrzlina- jednou ty, jednou já

/jedině pistáciová!/

Budeme zdravit neznámé lidi

jen proto, že se nám chce,

a hladit psy na potkání.

V pasáži si utáhnu střevíčky

/před krámkem s gramodeskami/,

počkám si na tango, pak vztáhnu ruce.

Pro tebe, pro sebe, pro davy čumilů,

kde jsem dřív stávala,

a teď už nebudu.

 Vždyť je to naposled, no tak si troufnu!

Vlezu ti pod košili, mávneme na taxi,

které nás odveze k Vltavě; zadarmo!

Vlastně ne.

Dám mu ty boty, klidně i šaty,

křídy, co mi zbyly, /a ty taky!/

Vezmu si kapesník, sednu si na jez.

Než se osmělím, tak tě nepustím.

Ještě si spolu vymácháme nohy v pěně,

pak půjdeš nahoru a budeš se dívat,

jak brečím, jak zuřím, jak nevím:

PROČ JSEM TO NEUDĚLALA DŘÍV?!