Poselství nedotčené skříně

„Tak tyhle šaty jsem na matce nikdy neviděl,“vyslovil udiveně táta, když jsme se sestrami otevřely máminu skříň. Byla plná pastelových blůz, romantických nočních košilek a barevných šatů.

Máma je skutečně prakticky nenosila. Měla pár jednoduchých věcí, které střídala stále dokola. „Na všední den to stačí," říkávala, "je to praktické a já se v tom cítím nejlépe,“ zněla její odpověď, když jsem na to poukazovala. „ Až bude někdy nějaká slavnostní příležitost,“ slíbila mi pokaždé.

Noční košile, které jsem jí kupovala ke každým narozeninám, svátkům a jiným příležitostem, se jí nesmírně líbily, ale také je málokdy oblékla. „Těch je na doma úplně škoda,“ byla přesvědčená, „ty si nechám, kdybych šla někdy do nemocnice!“ A vytáhla z přihrádky úplně obyčejnou košili nebo pyžama.

Postupem času si přibrala další argument: „Na to už jsem stará,“ tvrdila, a smutně pověsila květovanou, růžovou nebo hlouběji vystřiženou blůzku zpět do skříně, když se jí dostatečně pokochala.

Zřejmě ze stejného důvodu měla ve svém pokoji nenápadný béžovo- hnědý koberec s klasickým vzorem a decentně středně hnědý nábytek. Když jsem si do svého bytu dala bílý nábytek a starorůžový koberec s romantickým vzorem, užívala si těch barev víc než já, stejně jako měla radost, když nás, svých pět dětí, naparádila a pak se nemohla vynadívat, jak nám to sluší.

Pak máma onemocněla, a příležitosti, kdy by si podle sebe s čistým svědomím mohla obléci sváteční oblečení, postupně řídly, až zmizely docela. Krásné noční košile marně čekaly, že si na ně jejich paní vzpomene; máma vinou těžké nemoci tak strašlivě zhubla, že na ně nebylo ani pomyšlení...

Stála jsem před otevřenou skříní a před nesplnitelným úkolem její obsah vyjmout a rozdat, popřípadě odnést na charitu. Moje pocity byly srovnatelné s těmi, které mě dusily na pohřbu. To nebyly věci. To byly máminy touhy a představy, které se nenaplnily! Něco, co si z nějakého důvodu nedopřála, ač mohla, a já se mohu jenom dohadovat, proč tomu tak bylo.

Mámina skříň je dosud nedotčená, zato v mé vlastní propukla pravá revoluce! Najednou jsem si uvědomila, že dělám v podstatě totéž! Také, ač mám skříň narvanou vším možným, preferuju jednoduchá trička a plátěné kalhoty či džíny a tvrdím, že je to do práce nejlepší; přece se nebudu s dětmi válet na koberci v kostýmu, nebo dokonce malovat, tančit, a podobně. A do práce a z práce už to nějak přeběhnu! A přestože i já miluju a vlastním luxusní noční košile, nejraději spím v dlouhém tričku!

Tak to ne! Rozhodla jsem se, že si, alespoň částečně, užiju života i za mámu! Ji jsem přesvědčit nedokázala, ale sebe už nedám! Ode dneška bude všechno jinak!

Dokud nevystřídám všechny věci ze skříně i z prádelníku, nevyperu, když to se mnou jinak nepůjde, aby mě to nesvádělo k repete stále do kola, přičemž se specielně zaměřím na výstřední kousky, na které jsem si dosud netroufala.

Přečtu si všechny knihy, na které jsem dosud z “objektivních“ důvodů neměla čas!

Podívám se na místa, která si pořád jenom slibuju a slibuju, a nebudu čekat, až budu bez závazků, popřípadě závazky vezmu s sebou!

A budu si i nadále dělat i dopřávat, co uznám za vhodné, a nenechám si do toho nikoho mluvit; ani v mých paranoidních představách ne!

Teď mě čeká sice už symbolické, ale pro mě důležité gesto, před kterým budu muset nějakým, mně zatím nejasným způsobem zmermomocnit všechny své sourozence: nevím, zda je k sehnání, ale chci dát mámě na hrob růžový pomník...