Pomsta přichází z dutého stromu a bronchu

Můj syn je od nejútlejšího věku poučován a varován před nejrůznějšími nástrahami světa. Zlý pán - s autem i bez, infikované injekční stříkačky, temné podchody, party chuligánů, cigarety, alkohol, drogy, lehké dívky. Ovšemže jsem mu odmalička asi tak miliónkrát říkala, že nemá šťourat do podezřelých děr v zemi, dutin starých stromů, ťukat na úly, a podobně. Nic jsem zkrátka nezanedbala, a přece...

Kuk!

Když mu bylo asi tak osm let, vyjeli jsme si takhle na podzim na chatu do jižních Čech. Já, synek, jeho otec. Bylo krásně, všude spousta barev, ve vzduchu takové to dekadentně nasládlé tlení; nádhera. Usedli jsme s mužem pod strom, zatímco syn prozkoumával okolí. V blahém přesvědčení, že hledá houby, jsme mu nevěnovali větší pozornost, což se ukázalo jako fatální chyba...

Ze zadumání nás vyrušil jakýsi dutý zvuk a následný synkův veselý smích. Pohlédla jsem tím směrem a strnula. Ze staré vykotlané vrby se s řevem vyvalilo mračno sršňů. Obratem se seřadili do vojenské letky, a s vrčením, které si nijak nezadalo se zvukem stíhaček při cvičných letech, se pustili za synem. Vypadalo to příšerně.

Leknutím se mi stáhly průdušky, jak je ostatně ve stresových situacích mým dobrým zvykem, takže jsem se po dvou skocích a dvou skřecích sesula na okraj příkopu, vyřazena z boje. Mohla jsem pouze bezmocně přihlížet, jak syn čile metelí po silnici, za ním s pustými maďarsko- slovenskými kletbami jeho otec, který se s naivitou, rovnající se slaboduchosti, pokouší košíkem s houbami rozehnat sršní komando, a usilovně lapat po dechu.  

Sršni, právě letící kolem mé hlavy, se na okamžik zdvořile rozestoupili, jeden z nich mi při této příležitosti významně pohlédl do očí- něco jako blbě jsi ho vychovala, následky si přičti -  pak se zase seřadili a frčeli vpřed. Pak jsem jen zaslechla několik bolestných výkřiků, podle zvuku tu nejhorší nadávku, kterou muž znal, teď už v čisté maďarštině, a pak se rozprostřelo absolutní, zlověstné ticho.

Právě mě míjela skupinka kolařů, bezstarostně štěbetali a šlapali vpřed- přímo k mnou předpokládanému místu boje. Snaživě jsem na ně pískala varování, doprovázené mdlými pohyby paží, ale nevěnovali mi sebemenší pozornost. Taky dobře, pomyslela jsem si a přestala sípat. Dost se mi ulevilo.  Kolaři zmizeli za zatáčkou, a vzápětí lesní ticho prořízl zoufalý mnohohlasý jekot: sršáni se zřejmě vraceli z vyhrané bitvy?

Taky že jo! Jejich letka opět prosvištěla kolem, znovu se pečlivě vyhnuli mé hlavě, a spokojeně vlétli do svého obydlí. Chvíli se tam chruli a mleli, pak strom pomalu utichal...

Konečně jsem se došourala na bojiště. Nebylo těžké je najít- po cestě se válely vysypané, pošlapané houby a ubohé sršní mrtvolky. Muž měl obrovskou bouli na hlavě, syn pobodaná záda. Nevěřícně na mě koukali, jako bych na ně ta nebohá zvířátka poštvala já, a teď je přicházím dorazit.

Na chatě jsem si s lačnou chutí šlehla protiastmatické dejchátko, rozdala protialergické léky, a v autě, leč krokem, jsme vyrazili do Třeboně. Jednou rukou jsem držela obklad na hlavě řidiče, druhou na zádech synka. Zatímco chlapec už víceméně vesele vyhodnocoval situaci, muž, celý bledý, vzdychal a naznačoval, že nedojedem. A pokud dojedeme, nebude schopen vystoupit. A pokud přecejenom vystoupí, s čímž se tedy nedá moc počítat, zahyne v nemocnici (kde ho jistě okamžitě hospitalizují pro jeho závažný stav), protože má syndrom bílého pláště- šíleně se bojí doktorů...

Na pohotovosti dostali oba hoši protisršní injekci, další antialergika, a byli lékařem odejiti do čekárny s poznámkou, že to skoro nestojí za řeč. Že sršni jsou touhle dobou už značně zesláblí, jejich jed je pouhá šťávička, zkrátka naznačoval, že týrali zdravotně znevýhodněný hmyz, tak ať teď nefňukají a vypadnou. Zato když pan doktor spatřil a hlavně uslyšel sípat v předklonu na židli mě, celý se rozrušil. „To tu celou dobu čekáte s tím záchvatem? Já se tu babrám se štípanci a vy tu zatím modráte!“

No, abych to zkrátila. Chlapci odjeli zpět na chatu vstříc těžkému soběstačnému životu, a já...Strávila jsem příjemné tři dny v nemocnici, sama na pokoji, vlídné zacházení, hojnost spánku, papu až do postele, dobrého pití spousty včetně kapaček....

Vyloženě jsem si to užila, takže ať se nikdo nediví, že od té doby nedám na sršně dopustit!

 Děkuji kolegovi Martinu Hatalovi za sršní inspiraci.