Pláč kojence v nočním parku

Nerada chodím v noci sama kamkoli, ale o parku to platí dvojnásob. Mám bujnou fantazii, špatně vidím, zbytečně moc slyším, a .... Prostě se bojím, no! V parku číhá úchyl, takový gerontofil, například, narkoman bez peněz, zato s absťákem, možná i nějaké strašidlo, co já vím... Nešla bych v noci do parku ani za milión. Ani kdyby mě bičovali. Ani omylem, fakt!

Ale dnes v noci jsem tam šla, protože obě feny měly střevní potíže. Večer pokojně pojedly své rizoto, ulehly na pelechy, a v jednu v noci se mi dobývaly do ložnice s výmluvným přáním ve svých věrných psích očích. Mám feny inteligentní, slušně vychované a zásadové: v životě by nevykonaly velkou potřebu jinde, než na trávě. To znamená ne na chodníku, ne na silnici, ne u stromu před domem,... Můžu jim vykládat horem dolem, že je fuk, odkud to pak seberu, ony prostě nepovolí.

Kráčím tedy rázně k parku, roztahuji ramena, abych vypadala jako chlap, a z toho samého důvodu bručím na psy tím nejhlubším hlasem, jakého jsem schopna, a že já tedy schopna jsem! Jak tak třeštím zrak i sluch do tmy, najednou slyším z hloubi parku zoufalý dětský pláč. Miminovský pláč, musím upřesnit! Rázem jsem se přestala bát. Jako první mě standardně napadl úchyl, tentokrát pedofil, pak hned krkavčí matka, která necitelně zanechala miminko svému osudu. Fenám jsem poručila, aby vycenily zuby a zježily se, aby vypadaly větší a zlejší, což učinily obratem, a celá ztopořená adrenalinem a strachem jsem se s nimi vrhla za hláskem.

Pod lampou jsme zahlédly nějakého muže, an setrvačně přejíždí kočárkem přes obrubník trávníku! „Chlapa eventuelně kousnout, dítě v žádném případě!“ zavrčela jsem ještě na holky a ony rovněž souhlasně zavrčely. Zblízka jsem viděla, že muž je (stejně jako já) v pyžamu, přes které má přehozenou bundu, a v ruce drží rozevřenou knihu. A drncá a drncá a drncá.

„Dobrý večer,“ pozdravil mě zdvořile, pouze s nepatrným nádechem ironie v hlase, zatímco já stála u kočáru a střídavě mhouřila a poulila oči, abych něco viděla. Pořád drncal kočárem. V něm leželo pečlivě zabalené miminečko s tlamkou přes celý obličejíček a řvalo jak ďas. „To je vaše dítě?“ přeptala jsem se jak blbec. Pokrčil rameny: „Snad jo, to víte...“ Pak se začal smát. „Já ho neukrad, vážně, malej je nespavec a vraždí tím celý barák, ale hlavně mámu. Tak jsem udělal dobrý skutek a vzal ho aspoň na ty dvě hodiny ven, aby se žena trochu vyspala, než bude krmit! Ten obrubník bývá obvykle tutovka, ale asi jenom ve dne, zdá se,“ lítostivě a vyčítavě pohlédl na dítě.

Uznale jsem pokývala hlavou. Já se synem jezdívala přes práh. Hopsala jsem s ním po pokoj a zpívala mu ´Já mám koně, vraný koně, to jsou koně mý!´  A stejně řval! A kamarádka měla také kočár v bytě a jezdila jím přes žehlicí prkno (složené a ležící na zemi)!

Odvolala jsem psí pohotovost; holky zastrčily zuby a pomalu jsme se obrátily k domovu. Ještě párkrát jsem se ohlédla: řev pomalu utichal a utichal, až umlknul docela. Muž mi zamával, pak zastrčil knížku do kapsy, a po špičkách, zlehounka vyjel z parku.