Ovocné knedlíky

Tak dneska konečně byly, jaké mají být! Z měkounkého tvarohového těsta, voňavých sladkých jahod, posypané strouhaným tvarohem a cukrem a polité nedělním máslem. Prý byly ŇAM!

Teď se nabízí otázka, co tu básním o takovém, dá se říct, plebejském, každopádně známém a relativně jednoduše poříditelném  pokrmu. Co tu blbnu s tak kalorickým jídlem na noc. No... Já mám totiž ke knedlíkům všeho druhu poněkud problematický vztah, což berte jako ryzí eufemismus. Že je nemám ráda, by v zásadě ani tak nevadilo, jako to, že je neumím uvařit tak, aby odpovídaly alespoň širší normě!

Moje dětství bylo neodmyslitelně spjato s kynutými borůvkovými knedlíky se šlehačkou. Ovládaly je jak máma, tak všechny starší sestry; bylo to laciné, neb nám borůvčí začínalo hned za chatou a nejmladší sourozenci byli snadno vykořisťovatelná pracovní síla, bylo to rychlé, a všem to chutnalo. Mně sice nijak zvlášť, ale to se ztratilo v tlačenici.

Máma samozřejmě uměla a dělala všechny druhy těsta s nejrozmanitějšími náplněmi a sypáním. Stará mama dělala navíc ještě miniknedlíčky z bramborového těsta, uvnitř s třešní, posypané strouhanými ořechy a polité sádlem. Jenom já nedělala nikdy žádné. Když na ně syn dostal chuť, doběhnul si na příslušné místo, pošmákl si, tudíž on nebyl nijak zkrácen na požitcích, a já na duševní rovnováze.

Ale musím přiznat, že knedlíkové ambice jsem kdysi, na samém začátku své kuchařské kariéry, přecejenom měla. Moje první knedlíky byly tvarohové - švestkové. Pamatuji si je proto, že švestky tehdy svévolně opustily útvar a výsměšně pluly v hrnci extra. Jako bych je viděla před sebou! Druhé pak byly jablkové, z kynutého těsta, a vyděsily mě k smrti: do vařící vody jsem vložila pingpongové míčky, a z vody následně tahala fotbalové míče! Pak následovaly pokusy, kdy knedlíky byly slizké nebo naopak tuhé, nedovařené nebo rozvařené, a já si řekla dost!  

Až dneska! Dneska konečně byly, jak mají být!

Vařil je můj syn...