Ochutnávka z druhého dílu knihy 30% pro život

Nákupy s Tobiášem jsem už dávno jednou provždy zařadila mezi adrenalinové sporty, zaujala postoj a přijala opatření, nicméně přes to všechno si pokaždé uženu několikahodinovou tachykardii před i po akci.

Že čas od času smete tu vyrovnané konzervy, tu nějakou tu láhev alkoholu (neuvěřitelné, na kolik dneska přijde například taková Whisky!)- vtipně narafičené v těch nejužších soutěskách, mě už nevytáčí. Překvapeníčka, drahá, předrahá, a šikovně zakamuflovaná mezi nákupem, mě už u pokladny také nijak výrazně nevyvádějí z míry, přestože pokladní případné následné „storno“ ano. To jde o zvyk!

Nevěří, že to skutečně nepostřehnu a možná ani to, že ho nenavádím.. Nevěří mi to ani spolunakupující, kteří si pokojně šli pro jogurt a dvě housky, a u kasy zjistili, že jim tam někdo v nestřeženém okamžiku přihodil další maličkosti: břity do holicích hrabiček (pravá Solingen!), americké cigaretky s velbloudíkem a spousty dalších a dalších věci, často i velmi intimního charakteru. Jakmile uslyším udivený jekot, vím, o co jde, a jdu do kolen.

Asi tak polovina zúčastněných je přesvědčena, že je Tobby vážně narušený, druhá pak, že je mimořádně nevychovaný. V názoru na mne se obě strany s obdivuhodnou pravidelností shodují: jsem tamto obojí a navíc totálně neschopná matka, která své dítě absolutně nezvládá. Nejlepší by bylo ji zabít!

Tobby pak pobíhá mezi bojujícími a střídavě je všechny hladí. Málokdo to ocení, nejméně ze všech já. Mám dost. Jako jindy, tak i dnes; začínám se vážně zaobírat myšlenkou, že raději nebudeme jíst. Mému neurotickému přežírání by zmehlo, a Tobiáš by si ani nevšiml! Jenže...Ach jo...

Odpolední siesta. Je mi jí třeba. Skočím na válendu a přetáhnu si přes hlavu peřinu. Nejsem a nebudu! Tobínek byl nachystán k témuž, včetně pohádky a držení za ruku. Místo spaní mě však s výskotem přeskakuje. Občas mu to nevyjde a šlápne mi na břicho. „Je živej, je zdravej, je víceméně normální,...tak co bych ještě chtěla?“ šeptám si sugestivně pod peřinou, a jako vždy to trochu zabere: vždyť já jsem vlastně šťastná!

Odhodlaně vykouknu. Tobby se už pohybuje jako zrychlený film. Z předsíně kvílí psice. I ona je zřejmě hyperaktivní. Jen jediná (už) nejsem; není to tak trochu nespravedlivé? Je!

Krvelačně vytáhnu z komory tříkolku a aportovací míček. Když pohyb - tak pohyb! Uštvu je. Jak já je oba uštvu! Ti se budou divit! Budou kmitat jako fretky, kdybych tam měla zůstat!

Všechno jsem to pochytala, a s řevem, vytím a výhrůžkami jsme se vyřítili směrem k parku; kolemjdoucí jenjen uskakovali...

Ať si všichni trhnou!