Obraz

  „Takže – vybrat všechno,“ ujistila se úřednice za přepážkou ještě jednou. „No,“ vydechla Hana stísněně a nervózně přejela dlaní po mramorovém pultíku před sebou.

Zpátky do galerie téměř běžela. Aby tak přišla pozdě a někdo ji předešel, děsila se celou cestu. S obavou pohlédla do výlohy a oddechla si: grafika tam stále ještě byla. Uklidnilo ji to, ale paradoxně i zarazilo, možná dokonce urazilo! Cožpak to není ta nejúžasnější věc, která je tu k mání? Se soucitným opovržením se ohlédla za jakýmsi odcházejícím párem a jejich kýčovitou keramickou rybkou v průhledné krabičce. Znovu se vrátila k dílu, které ji tak okouzlilo. Zasněně se pousmála.

Obraz byl prostě nádherný!

Ležérně pruhované lehátko na modře zšeřelé terase mezi větvemi starých moudrých stromů, dokonale kulatý měsíc a tajemné světlo ve štítě protější stoleté jihočeské chalupy. Nadýchaná sněhobílá záclona, mírně povlávající z pootevřených dveří, za kterými vykukoval cípek koberce zvláštní růžové barvy…Určitě z ložnice, ložnice těch, kteří si ještě před chvílí šeptali v pozdním voňavém večeru, a teď…ke svému překvapení jakoby zcela zřetelně zaslechla Beethovena. Sonáta "Měsíční svit"! Tu přímo milovala! Představila si bílé, zlatě zdobené koncertní křídlo, stojící na starorůžovém huňatém koberci s abstraktním vzorem.

Její obraz – její touha. Klid a štěstí, které bude mít ode dneška doma!

Hanka rozechvěle vysázela své poslední peníze na tepaný tácek. Tolik jich zas nebylo, utěšovala se; a za takovou nádheru! Chápavě usměvavá paní je shrnula dlaní a vložila do koženého pouzdra. Bylo to přesně.

Se slavnostním pocitem a srolovaným obrazem se vydala k tramvajové zastávce. Vždyť by se mu mohlo něco stát, vyděsila se najednou. V duchu uslyšela skřípění brzd, poplašené zvonění tramvaje a následný náraz těžkého anonymního těla na lehoučkou roli drahocenného papíru. „Promiňte, mladá paní, mě to tak strašně mrzí!“ Živě před sebou viděla šustivou pošlapanou schumlaninu na špinavé podlaze přeplněného vozu a nad ní provinilý obličej a vlastní zoufalství.

Odhodlaně vykročila pěšky. Bylo to do kopce, a snad proto jako by se její euforie počala vytrácet; místo ní se vyrojily výčitky svědomí. Není to – náhodou – tak trochu lehkomyslné? Vydat tolik peněz za, no, přiznejme si, že úplně zbytečnou věc?

Právě míjela výklad obchodu s luxusním spodním prádlem. Nadšeně se zastavila. Spodní prádlo bylo odjakživa její slabostí. No ne, tamhle ta noční košile vzadu – na té figuríně s blond parukou…Bledě zelená, její oblíbená barva, a dlouhá! Až na zem! Oči jí zářily. Při její výšce jí bylo vždycky všechno krátké, ale tato by byla jistě akorát… 

Cena na malém stojánku vedle zeleného modelu ji až polekala: přesně tolik, kolik stála grafika! Jsem cvok, řekla si otráveně, mohla jsem si koupit tuhle fantastickou košili. Nebo něco jiného na sebe, třebas boty. Hanka se podívala na svoje předloňské sandály a ušklíbla se. Mohla si koupit cokoli, včetně jídla na celý příští měsíc. A nebo třeba také zaplatit činži, kterou, jak marně sama sebe přesvědčovala, jistojistě vyrovná, až sežene práci, tudíž co nevidět…

Třeba ten obraz nakonec není nic moc, napadlo ji zničehožnic zákeřně. Ve výtvarném umění se přece nijak zvlášť nevyzná. Ta prodavačka by jí jistě pochválila cokoli, hlavně, že se toho konečně zbaví! Náhle o tom byla skálopevně přesvědčena.

Fakt jsem šílenec, opakovala si dokola, zatímco pracně dolovala dopis ze schránky, která už dávno nešla otevřít. Zase si skřípla prsty! Nebylo to ani zdaleka poprvé, ale dnes ji to rozzuřilo tak, že všech pět pater do svého bytu vyběhla jedním dechem.

Spěšně odemkla a vrhla se k vyzvánějícímu telefonu. Byla to její starší sestra. „Kočko, mám pro tebe špatnou zprávu: to místo, co jsem ti o něm říkala, je už obsazený, blbý, co. Mě to taky štve, nemysli si, možná víc než tebe…“

Hanka pomalu položila sluchátko. Zaměstnání, se kterým víceméně už počítala, je v háji, a s ním i vidina výplatního dne… A ona si za poslední prachy klidně koupí nějaký brak! Bodlo ji u srdce při pomyšlení na svou sbírku dluhů. Je nezodpovědná a dětinská! Jo, to především! Nějaký patlal si namaluje masňáckej růžovomodrej  balkónek, který se vlastně ani vůbec nehodí do jižních Čech, a ona mu na to skočí!

Bylo jí nanic, ale obsah bílé podlouhlé obálky - doplatek za elektřinu -  ji dorazil docela. Zase ta částka! Nezačaroval ji náhodou někdo? Má se snad zbláznit! Až ji z toho všeho rozbolela hlava.

„No tak se pěkně dorazíme,“ mumlala si vztekle. „Tady máme ten zázrak za poslední prachy, tááák.“ S masochistickým zadostiučiněním vybalila grafiku a opatrně ji rozprostřela na posteli.

A pak, náhle… jak se to jenom přihodilo?

Stála v letním soumraku, na prohřátých dlaždicích vysoko nad chundelatými usínajícími stromy, dýchala svěží, jednoznačně jihočeský vzduch, dívala se na měsíc, poslouchala hudbu a byla šťastná. Těšila se na toho, kdo ji očekává u klavíru v ložnici za rozevlátou bílou záclonou, stačí jen pár kroků po vybledlých parketách a růžovém koberci…., a srdce jí bušilo touhou.

A také se těšila, že bude mít brzy nějakou práci, dostane výplatu, a…na ten úžasný, jediný obraz na světě si vybere nějaký vkusný rám z hladkého, růžově hnědého dřeva!