Noční rozjímání o náhodách aneb Kdo mi to vysvětlí?

Náhody prý neexistují, slýchávám občas. Na druhé straně ale prý i život sám je jen náhoda, tak fakt nevím. Každopádně se mi občas v životě dějí věci, které se jako náhoda sice sveřepě tváří, nicméně i mému chladně, suše,...(dosaď, co libo) uvažujícímu rozumu se to přesto nějak nezdá...

Když byl syn malý, asi tak čtyř- pětiletý,opakovaně se mi například zdával zvláštní sen. Měla jsem žít v nějakém domku, vidím ho v živých barvách, stejně jako jsem ho viděla tehdy ve svých snech, včetně příjezdové cesty, lesa za domem a dvou přerostlých tújí před verandou. Bylo mi tam moc dobře, dodnes si dokážu vybavit pocit štěstí, který jsem pociťovala ještě dlouho po probuzení, nejenom štěstí, ale i zoufalství, že odsud musím odejít. Byl to velmi intenzivní pocit, že jsem konečně našla místo, kam patřím!

Krátce nato mi syn přinesl nějaký časopis. Vzal ho ze stojanu před jistou realitní kanceláří. Byly to nabídky zprostředkování prodeje/ koupě nemovitostí. Syn se do něj nezvykle soustředěně zahloubal, pak mi ho otevřený přinesl ukázat: „Až budu velký, tak tady budeme bydlet,“ oznámil mi samozřejmým hlasem. Podívala jsem se a ustrnula: na fotce byl „můj“ dům ze snů.

Druhý den jsem to vyprávěla rodičům, a abych to trochu odlehčila, oznámila jsem jim, že se za několik let budeme stěhovat někam do Kamenného Přívozu. Ať s tím počítají. K mému úžasu se moje máma rozzářila. „Z Kamenného Přívozu pochází moje babička! Byli jsme se tam jednou podívat, to už je let...když jsem tě čekala, myslím, jo, bylo to v březnu, a v květnu ses pak narodila. Ale už to tam vypadalo úplně jinak než za babičky; smrky před verandou byly pokácené a místo nich tam noví majitelé zrovna sázeli túje, už mi to tam nic neříkalo. Hlavně už tam nebyla babička,“ dodala dojatě.

Ten časopis mám schovaný. Zatím jsme tam nebyli...

Jako druhý příklad mohu uvést jeden pozoruhodný telefonní omyl, sice již několik let starý, ale dosud ho mám v živé paměti. Jednou, bylo to dost pozdě večer, zazvonil telefon, a když jsem ho zvedla, pozdravil mě známý hlas: „Dobrý večer! Tady Karel!“ Srdce mi zabušilo radostí, protože jsem usoudila, že mi volá bratr z Kanady, kterého jsem řadu let neviděla: „Nazdar,“ zakřičela jsem nadšeně. Odpovědí mi bylo zaražené ticho, pak se známý hlas poněkud zaraženě ozval znovu: „Můžu mluvit s Pavlem?“ Teď jsem se zarazila já, protože Pavlů sice znám hned několik, ale doma žádného nepřechovávám. „Tady žádný Pavel nebydlí,“ vysvětlila jsem posmutněle, čímž jsem vyvolala vodopád omluv.

Druhý den se situace opakovala, protože jsem opět zareagovala spontánně, a opět následovalo zklamání a omluvy. Když se to stalo potřetí, už jsem byla trochu podrážděná, možná jsem i dala nějak najevo určitou obavu. Známý hlas se omlouval ještě rozpačitěji, a asi aby mě uklidnil, představil se: „Já jsem Karel Zich.“ Znovu se omlouval, zkontrolovali jsme číslo- skutečně měl nějakým nedopatřením to moje- a na závěr mi slíbil, že se můžu spolehnout, že už mě nikdy nebude obtěžovat. „Tohle je skutečně naposledy, slibuju!“

Ještě jsem se smála, už uklidněná, ba potěšená, že se z domnělého úchyla vyklubal můj oblíbený zpěvák, proto se mi zdál jeho hlas tak povědomý; ujišťovala jsem ho, že mi to nebude vadit a že mu už nebudu tykat.

Svůj slib - k mé velké lítosti - dodržel, už mi nikdy nezavolal. Za pár dní jsem se dočetla, že tento zpěvák zemřel...

No a do třetice roztomilá příhoda z konce tohoto léta. Stála jsem na autobusové zastávce, když se ke mně blížila starší, nebo možná mohu napsat, že už stará paní. Okouzleně jsem ji pozorovala; takhle jednou budu vypadat, napadlo mě. Nebylo to tak nesmyslné, jak to na první pohled může vypadat. Byla to vysoká žena, nejméně tak vysoká, jako já, i když byla silně prošedivělá, doposud bylo znát, že bývala blondýna, přirozená blondýna, upřesňuji, a k tomu měla dlouhé nohy do x a oči naprosto stejného odstínu a snad i výrazu jako já. Bylo to zábavné.

Přišla až ke mně, tašku si položila skoro až na mou botu a s úsměvem mě oslovila: „Kde se tu bereš? Vy jste nejeli do té Rudné?“ Vzápětí se zarazila, zrudla, mimochodem přesně jako já, když se leknu, včetně rudých fleků na krku, a začala se omlouvat. Prý si mě spletla s dcerou. Prý neuvěřitelná podoba. Pochybovačně, leč zdvořile jsem se usmívala, dokud mě nedorazila úplně: „Víte, čím mi ji taky připomínáte? Tím držením těla a pohledem, víte, ona je učitelka a už má takovou tu deformaci, jako že na všechny lidi kouká, jako by byli její žáci!“ Zasmála se. „Ale ona je dobrá kantorka i ředitelka, ona tou svou školou přímo žije...“ To už jsem jistě zflekatěla i já, musím se někdy podívat do zrcadla, jak se koukám na lidi...

Vyprávěly jsme si o její dceři, o mojí práci, dokonce jsem naznačila, že budu zřejmě hledat novou, a nakonec mi vnutila papírek s adresou. Ve škole, kde působí dcera, je volné místo. „Vy byste si tak rozuměly! Jako bych vás znala odjakživa,“ vrtěla hlavou paní. Nic jsem neslibovala, už proto, že škola byla mimo Prahu, každopádně jsem si ji doma našla na internetu. Jen tak. Pro zajímavost.

Skutečně to bylo zajímavé. Byly tam i fotky zaměstnanců školy. Samé příjemné tváře. Našla jsem foto paní ředitelky. Taky moc příjemná tvář. Koukala jsem sama na sebe, jenom jsem měla jinak pěšinku...

Brzy budu opravdu bez práce. Co myslíte - mám tam zavolat?