Nedělejte už nic pro moje dobro

Hlavně ne proti mojí vůli, prosím. Svoje dobro si pro jistotu ohlídám já sama, kdybych na to náhodou nestačila, řeknu si. Díky…

Jako holka jsem nedokázala po ránu nic sníst. Každý den jsem si jenom udělala velký hrnek čaje, protože jsem po noci byla vyprahlá a ten čaj mi ohromně bodnul. Tělesně i psychicky.

Byl to obyčejný černý čaj, zásadně hořký, neb sladký mi byl odporný. Musela jsem si ale svůj šálek čaje sakramentsky hlídat. Ne snad před mouchami nebo nějakými chtivci, kteří by mi ho protizákonně vdechli. Před mámou!

Ta ho sice taky nechtěla, ale vždy mi ho v nestřeženém okamžiku osladila. A sice vskutku královsky. V mžiku mi z mého rituálního životabudiče vyrobila téměř nasycený roztok, ve kterém by lžíce stála, kdybych ji ve vzteku po prvním doušku nezahodila daleko od sebe. „To je pro tvoje dobro,“ opakovala vždy potěšeně máma, jak se jí zase jednou podařilo mě spasit. „Děláš ze sebe modelku, ale tohle tříslo trpký, nechutný přece nemůže nikomu chutnat!“

Takže jsem se napila studené vody a šla se vzdělávat, šplouchaje hádvěódvěm v žaludku, nassssštvaná jak medvěd probuzený uprostřed zimního spánku.

Nedokážu si to nijak racionálně vysvětlit, ale můj muž mi čaj VŽDYCKY rovněž osladí, přestože jsem mu dala i písemně, že to nesnáším.  Teď už ale piju hlavně kafe, a tam mi jedna kostka nevadí. Ale stejně…

Ze stejného důvodu, rozuměj pro moje dobro, na mě maminka po ránu imrvére otevírala okno. I v zimě. Obě křídla. Abych byla svěží. Prý. Situace vypadala tak, že zatímco jsem se, prakticky v bezvědomí, pokoušela dostat hodnoty tlaku z oddělení  záporných čísel, a snažila se necvakat zuby moc nahlas, abych nebudila sousedy, máma na mě v kuchyni otevřela okno jak aligátoří držku, a sama se šla ještě zachumlat do pelíšku.

Když mi onehdá muž nechal otevřený balkón přes noc a vypnul topení, protože byl přesvědčen, že se mi bude lépe dýchat, i když jsem mu vysvětlila, že je to přesně naopak, pojala jsem podezření, že je můj bratr, každopádně z matčiny strany, kterého se naši po porodu zřekli, a osud mi ho škodolibě kopl do cesty. „Bylo to jen pro tvoje dobro,“ opakoval totiž, zatímco jsem se marně pokoušela prokašlat si ve  zmrzlých průduškách aspoň škvíru.

Nebyla jsem mu vděčná, stejně jako jsem tehdy nebyla vděčná mámě, ač je mám oba ráda. A jestli mi muž zase bude nutit tlusté štípavé punčocháče, jako měla v oblibě i matka, budu trvat na testu DNA!

Nedávno jsem opět obdržela dobrý skutek, o který jsem nejenomže nežádala, ale který mě málem zhroutil:

Kolegyně mi v kabinetu uklidila regály s pomůckami a přípravami a materiálem a inspiračními předměty a s lejstry a tak. „Teď se tam konečně vyznáš,“ usmívala se na mě upřímně a čekala ovace.

Sklidila bouřlivý nevděk. Jen s největším sebezapřením jsem na ni nevložila ruku. Myslela jsem, že se…zblázním, a to jsem užila mírného výrazu. Nechápala. Od té doby jsem nenašla ani nůžky. Bezpochyby úhledně spočívají někde na logickém místě, ale pižlala jsem dneska masky dětskými tupátky, vzteky brunátná a hovorná jako dlaždič.

Uvažuji o tom, že vydám nějaké prohlášení, možná v nějakém médiu, nějakou úpěnlivou výzvu: NECHTE MOJE DOBRO VÝHRADNĚ MNĚ!