Nechci svoje dítě!

Myslíte, že to není možné? Je, je to možné, dokonce dost časté. Jakkoli to zní šíleně...

Ne každé dítě je chtěné. Důvody, proč tomu tak je, i způsoby, jak se následně dítěte zbavit, jsou různé. Nejčastější a okolím nejtolerovanější nebo aspoň nejpochopitelnější je interrupce. Problém nechtěného těhotenství „je vyřešen“ hned v zárodku, a to doslova, přesněji řečeno je vyřešen pro matku, potažmo pro další zainteresované osoby; dítě má smůlu.

Dalším způsobem je vzdát se dítěte hned po porodu. Pokud jde dítě obratem do adopce, lze toto brát jako gesto sice zoufalé, ale vůči dítěti maximálně slušné. Matka dítě odnosila, a umožnila mu pokračovat v životě i za cenu, že nebude jejich společný. Mohou existovat skutečné důvody, proč se o dítě nepostarat, ať už zdravotní, existenční nebo jiné, pro nezúčastněného člověka sice nepochopitelné, ale pro dítě je pak milující adoptivní rodina tím nejlepším, co je mohlo potkat. Matky, která se v takovém případě dítěte vzdá, si vážím, ale také ji lituju, protože nepochybuju o tom, že na své dítě po celý svůj život vzpomíná.

Jsou samozřejmě ženy, které dají dítě k adopci a je jim to po zbytek života jedno, pomalu neví, kolik těch dětí kde vlastně mají, ale to je něco jiného. Tam by bylo na místě radikální a definitivní lékařské řešení.

Pro mě naprosto nejhorší způsob, jak se zbavit nechtěného dítěte, (samozřejmě pokud nemluvím o zabitých a vyhozených či pohozených novorozencích, popřípadě prodaných) je jejich odložení do ústavu bez svolení k adopci. Tzv. nepodepíšou je. Takové matky (rodiče) jednou za čas symbolicky  o své dítě „projeví zájem“, pošlou pohled, zatelefonují, pohovoří o plánech vzít si dítě jednou zpět, (až budeme mít kde bydlet, až bude víc peněz, až...) a dítě má opět smůlu. Místo milující náhradní rodiny ho čeká cesta po různých typech ústavních zařízeních, na jejímž konci je vyplivnutí naprosto nepřipraveného mladistvého do života- dělej, co umíš, přičemž on neumí nic nebo skoro nic. Někdy se takové původně odložené dítě vrátí z ústavu do původní rodiny, což bývá někdy horší než život na vlastní pěst.

Tady musím podotknout, že naprosto nechápu ten nepoměr práv dítěte a „rodičů“! Pokud by se snad některý z politiků začal zajímat o změnu k lepšímu, možná bych se přemohla a šla k volbám a ještě bych mu dobře poradila. Každopádně bych mu doporučila docházet po nějakou (dostatečně dlouhou) dobu do nějakého dětského domova- inspirace zaručena.

V poslední době se těmito věcmi zabývám nějak víc, než jindy; asi je to tím, že jsem po docela dlouhý čas do dětského domova docházela. Nikdy jsem tam nepotkala ani rodičovskou návštěvu, ani toho kýženého politika, zato jsem tam viděla spousty opuštěných dětí, které vyrůstají bez rodiny. Jakkoli o kvalitách daného ústavu a zaměstnanců nelze pochybovat, je to dětství na prd.

Co si o tom myslíte?