Nebezpečný virus v Oddělení SSP

Dnes jsem si střihla kolečko po úřadech. Nejdříve jsem jich několik pojednala sama, což mi vyneslo štos rozličných potvrzení a úpal i úžeh současně, načež jsme se sešli s mým dvaaosmdesátiletým otcem na posledním, rozhodujícím stanovišti, kde měla celá naše akce vyvrcholit jeho podpisem. Byly tři hodiny odpoledne, když  jsme s úlevou klesli do křesílek v poloprázdné klimatizované hale s pořadovým číslem v ruce.

Otec měl na sobě vlněný oblek, který používá výhradně pro styk s úřady, zdravotnickými zařízeními, a podobně, což mě zalévalo potem už při pouhém zavadění oka, a liboval si, jak se najednou příjemně ochladilo. Po hodině čekání jsem neodolala a nakoukla k přepážkám. Co jsem viděla, to jsem už předtím tušila: z devíti přepážek byla obsazena jedna, což mě sice nepotěšilo, ale vzhledem ke dvěma – třem klientům před námi ani nezhroutilo.

Na řadu jsme přišli v půl páté... Bohužel se ukázalo, že jsme měli vyplnit ještě dva papíry, o kterých jsme předtím nevěděli. Úřednice mi je ukázala přes sklo: na každém papíru jedna kolonka plus podpis. Oddychla jsem si. „To zvládnu za minutku, dvě - tady na místě, a hned vám to dám,“ ujistila jsem paní za přepážkou. Držela listy tak, abych na ně nedosáhla a rozječela se: „No to teda né! To si pěkně odnesete domů, pečlivě vyplníte a přijdete s tím v pondělí! My v pět končíme, jestli o tom nevíte! A mám tu další lidi!“ Byl tam mimo nás jediný člověk... „Tak vezměte zatím pána, a já vám to pak dám,“ zkoušela jsem to, a natahovala ruku pro inkriminované tiskopisy.

„Nevyplňujte to! Nevyplňujte to! Já vás stejně dneska už nepřijmu!“ vřískala, když viděla, že se snažím bleskově doplnit první ze dvou údajů. „ Já to už stejně nestihnu zkontrolovat!“ Tak proto odbavení tří klientů trvalo přes hodinu... „Tak já to doplním a nechám to v podatelně,“ rezignovala jsem, „je to možné, že?“ „Je,“ připustila znechuceně, „samozřejmě pokud to máte vzorně vyplněné a nepotřebujete moji pomoc!“ Zpupně jsem se rozhodla, že její pomoc nepotřebuju a vydala se k okénku podatelny, kde nikdo nebyl.

Ve tři čtvrtě jsem pracovnici v podatelně předala již kompletně vyplněnou jednu žádost, abych měla aspoň něco jisté, kdyby mě ranila mrtvice, a oznámila, že druhá dorazí obratem, jen co to otci dovyplním. „Ať si to vyplní sám, ne!“ zaječela úřednice. Jenom jsem si povzdechla. Otec by byl schopen v případě potřeby na místě sestrojit perpetum mobile ze židle, gumiček do vlasů a horkého vzduchu, ale tváří v tvář jakémukoli šimlovskému lejstru odjakživa propadá zoufalství. Navíc ve svém věku poněkud hůře slyší, což situaci nijak neulehčuje.  „Nebo je nesvéprávný? A bude se umět aspoň podepsat?“ dodala znechuceně. Cítila jsem, jak rudnu.

„Co je,“ zaburácel otec na celou čekárnu, „co ti řekla?“ Mávla jsem rukou. „Běž té paní říct, že jsi svéprávnej,“ odvětila jsem vyzývavě nahlas, výrazně artikulujíc, „ať se zatím zabavíte!“. Lupla jsem papíry na sedačku a s propiskou v ruce k nim přilehla a opět přiložila oko.. Bylo za deset pět. O minutu později jsem se již opět  sápala na okénko podatelny. „Budu mít přesčas!“ syčela paní, když jsem jí předložila lejstra, obohacená o dva krátké řádky a otcův podpis. Vyběhla z kukaně a zamkla vchod. Po cestě nazpět bublala a zvedala oči v sloup, jako bych jí byla nabídla pohlavní styk za úplatu a ne úřední listiny. Pak spočítala listy a vyrobila kartičku s razítkem, kterou mi na oplátku věnovala. „Pustíte nás ven?“ otázala jsem se. „To je spěchu – najednou, snad chvíli vydržíte!“ „Určitě,“ ujistila jsem ji vlídně. V pět nula nula jsem jí srdečně ještě jednou poděkovala a v pět nula jedna vyšla na ulici. Místo štěkání a dělání fórů jsem to mohla vyplnit hned a dávno být pryč...

Venku jsem otci přetlumočila i detaily, které mu byly odepřeny. Nejdřív se chtěl vrátit a dodatečně pohovořit o své svéprávnosti a v neposlední řadě též o očekávané úrovni chování státních úřednic, ale podařilo se mi ho od jeho úmyslu odvrátit. Nejenom proto, že by to zevrubně vzal od první republiky až po současnost, a strávili bychom tam celý večer.

Chtěla jsem být odsud co nejrychleji co nejdál. Bylo mi z toho nějak šófl. Doslova. A navíc...Co když je to nakažlivé! Třeba se tu tím vedrem všechny úřednice vztekly! Třeba tu poletují viry arogance, neochoty a nelogického uvažování!

Brr!