Nebalte mě na Ukrajince, ani na nic jiného, vlastně, díky

Byl trochu menší než já, koukala jsem mu na začínající plešku na temeni, ale to mě nijak netížilo. Jednak byl hezký, černovlasý, černooký, to já můžu, jednak kdekdo je menší než já. Kam bych přišla, tohle řešit!

Stáli jsme na zastávce autobusu, ze kterého mám zimnici, jen si na něj vzpomenu. Vozím jím svůj krumpáč v zádech do nemocnice- na obstřiky. Je to mini vozítko, třaslavé už samo o sobě, a když šplhá po kočičích hlavách vzhůru do příkrého kopce, kňučím bolestí. Zase je ale na ně spolehnutí, že jezdí na čas, a to má něco do sebe.

Muž se sunul pomaloučku blíž a blíž směrem ke mně, až stanul přímo přede mnou. Voněl příjemnou kolínskou a bohužel taky Becherovkou, což mu ubralo spoustu bodů k dobru, to ovšem netušil.

"Tenhle autobus nikdy nepřijede na čas!" pravil přísně i spiklenecky. "Myslíte?" odtušila jsem neurčitě, a párkrát neutrálně hmmkla.

Jedna z mých pěkných vlastností je, že mám bohatý vnitřní život a přehnanou obličejovou mimiku, ať už mluvím nahlas, nebo ve svém nitru, což je časté. Řeším si zhusta v hlavě své běsy, a k tomu dělám nikoli bezhlesné ksichty, prostě. Milý chlapec zřejmě prve zachytil ksicht "no, není špatnej," a mylně ho vyhodnotil jako vstřícné gesto z mé strany.

"A to je tím, že s tím jezdí Ukrajinec!" upřesnil svůj názor můj - teď už společník. "Ukrajinci jsou strašná verbež, s kolika já kdy dělal... Vždycky průser!" Zabodl do mě svůj krásný výrazný zrak a čekal, co já na to. Já na to nic, mimo další ksicht plus neurčité hmm. Musela jsem s jistou ponurou pýchou konstatovat, že má schopnost přitáhnout k sobě různé pošuky věkem neoslabuje, kdepak. 

Autobus přijel přesně tak, jak bylo psáno v jízdním řádu. Muž si sednul přes uličku. "Já su Moravák," informoval mě pyšně. "Ale řeknu Vám, že ti Češi jsou pěkně studený čumáky! Není nad Moraváky!" Neodolala jsem. "Můj otec pochází od Brna, z Lelekovic!" Očividně pookřál. "Jo?" skoro si výsknul. "Mně jste hned přišla jiná, taková vřelá!" polichotil mi. " U nás se hnedle seznámíte třeba na nádraží, ale tady?" výmluvně zakroutil hlavou. "Jo, kdepak Češi...Horší už jsou jenom snad Němci!" uzavřel to kategoricky. "Moje máma byla poloviční Němka!" neodolala jsem. "Mám spoustu německých příbuzných, mnohem vřelejších, než jsem já!"  "Němci!" spráskl ruce. "Copak nevíte...Historie. Válka! Koncentráky!" "Vím! Spousta mých příbuzných si tam pobyla. Pár z nich se vrátilo domů. Některé si dokonce pamatuju." 

Chlápek pochopil, že má před sebou křížence, sice celkem zdařilého a líbivého, ale přece jenom nevyrovnaného divokého křížence, ale ještě to zkusil. "No, ale Rusáci jsou zdaleka nejhorší,"  jako by mě chtěl utěšit? Opět jsem zahmkala, tentokrát ale silně znechuceně, spíš to bylo hrdelní zavrčení, jako když se pokouším naší dobrmanici ostříhat drápy. Ksicht jsem dodala nikoli nevědomě ten nejotrávenější. "Ukažte mi slušného Rusa!" zvolal muž vášnivě a zoufale se mi zahleděl do očí. Kdybych teď vybalila, že jsem spřízněná i s tímto národem, sekne to s ním a nebo po mně vystartuje. Svůj původní záměr sblížit se již snad zavrhnul, ale přesto za mnou vyskočil z vozu a oddaně poklusával do areálu nemocnice. Jestli doufal v rasistickou osvětu, měl smůlu.

Přepnula jsem na úsporný režim. Nemělo smysl setrvávat v rozhovoru, ale uvnitř jsem dál zpracovávala téma, a v mém nitru a zřejmě i na mé líci to vřelo. Tohle byl šús, bez debat. Pohledný, dobře oblečený, podle všeho ne hloupý a ne nevzdělaný člověk, ale šús. Jenže já už jsem podobné názory slyšela víckrát. A taky to nebyli nevzdělanci! 

V poslední době klasicky v duchu Rusové- VŠICHNI zločinci, primitivové, ožralci. Ukrajinci- VŠICHNI oběti, ryzí charakteři, stateční bojovníci. A nebo staré dobré Cikáni- opět VŠICHNI- zloději, nemakačenka, pobírači dávek. 

Všichni šup! do stejného pytle s patřičnou jmenovkou! Představuju si ty pytle, dlouhou řadu nacpaných pytlů, ve kterých se mele ten údajně stejný, ale ve skutečnosti různorodý obsah a trnu, kdy někdo označí ten jediný správný, a co pak bude dál, a s mimikou sériového vraha mířím do čekárny...