(Ne)sportovní

Mám mimořádně, až nechutně pohybově nadaného a sportovně založeného otce. Ještě dnes, tj. v jednaosmdesáti letech, jezdí na závodní plachetnici, bruslí, leze po skalách i stromech, zmítá se na kruzích a já nevím, co všechno ještě. Jedním slovem: DĚS! On by to tedy nebyl vysloveně děs, kdyby byl laskavě vzal na vědomí, že jeho potomci, zejména pak já, nejsme v tomto jaksi po něm...

Ale on nejenom, že to nevzal na vědomí, ale vždy zastával názor, že když je chuť, pevná vůle a zejména pak pevná ruka trenéra, pak jde všechno. Musím říct, že v mém případě musela ve většině případů stačit ona zmíněná pevná ruka, kterou dodal právě otec. Snad proto konečný výsledek není ani zdaleka stoprocentní: plachtím, ale řvu u toho strachy, bruslím, ale šmajdám, jako bych plužila, na kterýkoli strom vylezu libovolně vysoko, při troše násilí i sem tam na některou skalku, ale pak nedokážu slézt dolů...

Mám dosud v živé paměti, když jsem se učila na kole, zejména styl, jakým se realizovala výuka, se mi vpravdě zařízl až do samého morku kostí. Ač mě otec původně vzal na rodinnou zahrádku s tím, že si pohraju na čerstvém vzdoušku, jeho skutečný záměr byl mnohem, mnohem temnější! Na zahradu jsem vůbec nebyla vpuštěna; hned u branky mě vysadil na neobyčejně statné pánské kolo a se slovy „furt šlapej nebo spadneš a zmrzačíš se“mě spustil z kopce. Pamětliva jeho otcovského nabádání jsem drnčela - šikmo naražená na štangli jak na dřevěném oslovi - prakticky z Vršovic do Strašnic, tam jsem to s nemírnými obtížemi otočila a šlapala do kopce zpět. Otec mezitím posekal zahradu, zalil záhony a prospal se pod jabloní, načež mě odpáčil z kola, a jelo se domů.

„Ty vrahu,“ řekla maminka otci s děsem v očích, když se jí pochlubil, a šla mě prohmatat a položit mi několik rafinovaných otázek, aby nenápadně zjistila, zda mi z toho nepřeskočilo. Kupodivu ne, alespoň oficielně ne, dokonce jsem se na druhý den dožadovala nášupu. Kolo dodnes miluju, je ale fakt, že jsem si na tuto lekci v životě často vzpomněla- například když jsem učila jezdit svoje dítě. Běhala jsem tehdy věrně těsně vedle dětského kolečka, tělesně i duševně ho podporujíc, a ještě jsem stíhala stahovat mu mikinku přes ledvinky, aby ho náhodou neofouklo!

Ještě dramatičtější bylo, když jsme s bratrem škemrali, že chceme jezdit sami na kanoi. „Až budete umět pořádně plavat,“ zněla mírná odpověď naší maminky. „My už umíme,“ pištěli jsme vzpurně a masochisticky jsme šli za otcem. „Jo?“ přeptal se potěšeně a nahnal nás do lodě. Mohutnými záběry doplul doprostřed rybníka, loď rozhoupal a oba nás zvrhnul do vody. „Kdo doplave na pláž, dostane pádlo,“ bylo poslední, co jsme kromě matčina úzkostného řevu zaslechli, než se nad námi zavřela voda.

Po cca půl hodině jsme dosáhli břehu, po další vyzvrátili většinu vody z žaludku, poté konečně dorazil otec z druhé strany rybníka, kam se uchýlil, aby nebyl iritován naším nedokonalým plaveckým stylem a chroptěním: přepočítal hlavy a pak vyrobil dvě zbrusu nová pádla z prken a smrkových kulatinek...

Po takřka celoživotním rozhodováním se, zda se nás otec chtěl zbavit nebo prostě jenom obohatit naše životy, jsem se nedávno pracně rozhodla pro druhou variantu. A připustila jsem, že bych mu eventuelně měla být i vděčná. Včera jsem ovšem zaslechla, jak vykládá mému synovi o chuti, pevné vůli a ruce trenérově a sevřely se mi útroby. Bavili se o rogallu...

Tak to ne. O otci nepochybuju, že by to v případě nehody nějak odmával svépomocí, ale syn je po mně! Toho nedám!