Naučte mě snídat!

Mně to celoživotně nejde. Fakt! Po ránu se zmůžu tak maximálně na hořký čaj, kávu, popřípadě se proliju vodou jak kachna. Těžce se probouzím, ještě obtížněji vstávám, a můj žaludek je na tom logicky stejně. Oba plně procitneme až v MHD: žaludek šílí, řve a nadává, a já na pokraji mdloby slibuju jemu i sobě, že zítra to bude jinak. Ale není.

Představa, jak do svého dosud spícího traktu liju džus, cpu kyselé ovoce, šťouchám nějaké vločky, lupínky nebo co, je pro mě doslova nepředstavitelná. Udělala jsem si soukromý výzkum, co takhle snídávají moji známí, a nestačila jsem se divit.

Ty vločky s mlékem, džus a ovoce si dává moje kolegyně, a evidentně jí to svědčí.

Kamarádka, která mimochodem měří s bídou metr padesát a váží maximálně tak čtyřicet kilo, dokáže k snídani spořádat dva, tři obrovské krajíce chleba s máslem a sýrem, vypít asi dva litry mléka, zakousnout tatrankou, jablkem či dvěma, a ještě u toho nepřetržitě mluvit. Předvedla mi to u nás na chatě, zatímco jsem konsternovaně žužlala svou jednu piškotu namočenou v hořkém čaji a nevěřila vlastním očím.

Kamarád snídá polévku a dalamánky.

Znám člověka, který dokáže pravidelně k snídani pozřít několik mnoho míchaných vajec na špeku, k tomu celou veku, šišku štrúdlu a zůstat na živu. Když jsem s tímto bývalým nejbližším člověkem navštívila jeho rodnou zemi, mnohé jsem pochopila: ranní stůl jeho rodičů se prohýbal pod klobáskami, uzeným, parenicou, zavařeninami, pečivem v množství, které by postačilo pro středně velký skautský tábor, moučníky, ale i pod čerstvou i naloženou zeleninou, a také ovšem pod nezbytnou lahví domácí slivovice, bez které se zahájení nového dne nikdy neobešlo. Málokdy něco zbylo...

Abych nebyla nezdvořilá, přinutila jsem se tehdy přežvýkat bezmála celý suchý rohlík, ale od srdce mi to teda nešlo, to bych lhala. I tak jsem jim byla podezřelá.

Neschopnost posnídat považuju z mnoha důvodů za docela slušný handicap. A nedokážu s tím přitom pohnout, i když se čas od času usilovně snažím.

Jak to vy, snídající, děláte?