Na šteklích

Byla to láska na první pohled: luxusní kozačky, černé, vysoké, lehoučké, elegance sama. Tak nádherné, že jsem zamhouřila oko nejenom nad cenou, kterou neprozradím, jenom povím, že nebyla ve výloze uvedena, ale hlavně nad vysokanánskými podpatky! Vždyť to přece není zas tak dávno, co jsem na nich uměla chodit, přemítala jsem sebevědomě. Jako se nezapomíná bruslení, tak se jistě nezapomíná ani na podpatky!

Vzpomněla jsem si v tu chvíli s nostalgickou něhou na své krásné stříbřitě - růžové lodičky na standardní tance, šité na míru: měly poctivý devíticentimetrový podpatek a neviditelnou gumičku přes nárt, aby mi při walzu nepadaly. Měřila jsem v nich skoro dva metry. Trvalo mi asi dva měsíce, než jsem se na nich naučila chodit bez opory a pláče, o tanci nemluvě. Bylo to dost bolestivé, ale můj taneční partner byl o hlavu větší, takže mi nic jiného nezbylo... Když jsem pak po svatbě přestala tancovat, neměla jsem to srdce je vyhodit. Třeba je ještě někdy obléknu, doufala jsem. Neoblékla; můj muž netančil a mě už nikdy tancovat nepustil, no a po rozvodu jsem pak měla úplně, ale úplně jiné starosti!  Stejně jsem si je ale nechala – na památku...

V obchodě při zkoušení jsem neměla nejmenší problémy, kroužila jsem donekonečna kolem zrcadel a nemohla se nabažit; po zdejším pružném koberci se mi chodilo, jako bych se s kozačkami na nohou už narodila. Doma v předsíni na korku podobně. Pohoda. První náznaky pochybností mě přepadly, když jsem v nich zkusmo vyrazila do parku, konkrétně při pokusu sebrat lejna mých psů do hygienického sáčku jsem měla značné potíže, nicméně dala jsem to, a v tu chvíli ještě pevně věřila v zázračnou moc tréninku.

Pravá krize ovšem nastala večer, kdy jsem se v milých kozačkách vydala na Staré Město na schůzku. Po půlhodince klopýtání po kočičích hlavách jsem myslela už jenom na to, zda se mám zout a jít bosky nebo jít po rukou nebo se plazit nebo střídavě vše jmenované. Děs! Ať žije taxi!

Teď tu smutně sedím, na zemi leží schlíple nové boty, černé, vysoké, lehoučké, elegance sama. Měla jsem je dvakrát na sobě. Nevím, zda potřetí budu mít tu odvahu, možná s berlemi, popř. dvěma silnými muži, každý z jedné strany. A nebo milé kozačky degradovat na boty na doma? A nebo...

Je to číslo třicet osm a půl, cenu donekonečna tajit nehodlám- nemá snad někdo zájem?