Na prkně do vedlejšího okresu (Letní povídka)

Byl to krásný den, když mi strýc Arpád přivezl surf. Věnoval mi jej k narozeninám, protože věděl, jak moc po něm už dlouho toužím.

Ne že by snad v naší domácnosti, prošpikované všemi možnými sportovními vymoženostmi, tento předmět chyběl! Můj otec, v té době sedmdesátiletý, vlastnil model pro pokročilé, určený do silného větru: malé prkénko s poutky pro nohy a rozměrnou plachtou! Já jsem si ale vsugerovala, že se mi při pádu zachytí nohy za ta poutka. Představovala jsem si, jak visím pod vodou hlavou dolů, marně škubu nohama ve snaze se osvobodit, nemohu se nadechnout, jak taky, když mám hlavu zabořenou v písčitém dnu rybníka.

Teď jsem lačně poodhrnula obal na přívěsu, a vzrušeně nakukovala dovnitř. Prkno bylo krásně bílé a překvapivě hladké. Růžová plachta se mi rovněž hned zalíbila.

Celé dopoledne jsem nedočkavě vyhlížela vítr. Marně; hladina byla jak zrcadlo, nikde ani vlnka. Pouštěla jsem si zatím Kornovu písničku „Windsurfing“, abych se psychicky naladila, a snažila se neposlouchat otcovy výlevy. Vykládal svému bratru, jak jsem mu loni vyjela, lépe řečeno vylétla s jeho katamaránem v pařátech jak pták Noh až nahoru na hráz. No a co!

Po obědě začalo mírně foukat. Arpád smontoval moji Růženku a plácnul mi ji na mělčinu. S výkřikem mi zabránil okamžitě nastoupit na prkno, prý bych urvala nějakou káču či co? Musím svůj stroj odtáhnout nebo dotlačit aspoň tam, kde mi bude po pás!

Znejistěla jsem. Na vodě prkno zdaleka nevypadalo tak stabilně, jako na břehu, a jestli jsem prve měla mírné pochybnosti ohledně mého nalodění, tak teď mi bylo jasné, že to půjde ztuha.

Nedala jsem však na sobě nic znát, a energicky strkala prkno i s bezvládnou plachtou na hloubku. Měla jsem pocit, jako bych stěhovala menší letadlo, které přitom notabene ještě zatáčí.

V té době už postávaly na okolních plážích škodolibé postavy, což mi na radosti nepřidalo. Zkusmo jsem se odrazila a vzepřela na natažených pažích: málo. Tak teda víc! Odrazila jsem se jako klokan, a …přeskočila přes prkno! Břehy poprvé zašuměly, a já se s úderem do zátylku potopila na druhé straně, než odkud jsem vyskočila. Aha! Tak to bylo zase moc!

Asi hodinu jsem trénovala tu akurátní intenzitu odrazu, než jsem konečně spočinula na prkně. Následovala další hodina, kdy jsem střídavě padala přímo do vody, a to po hlavě nebo po nohách, podle toho, zda došlo k pokusu zvednout plachtu, nebo potupně do plachty. To už postavy stály se zkříženýma nohama a řvaly smíchy.

Smutně jsem si nechala vytáhnout loď i tělo na břeh. „ Na poprvé dobrý,“ těšil mě nepřesvědčivě strýc, zatímco můj muž prosil: „Seberte jí to, vždyť na tom zemře! Máme malé dítě!“

Celou noc jsem schlíple snila o té růžovo-bílé bestii a ze spaní si masírovala bolavé svaly na rukou a na břiše.

Hned ráno jsem si nechala smontovat Růženu. Po pěti, šesti pokusech jsem naskočila, a nejenom že jsem nespadla, ale podařilo se mi zachytit lano plachty a pomaloučku ji vytáhnout nahoru a uchopit držadlo! Větřík byl milosrdný, tj. nevyrval mi nazpět můj úlovek, ani jsem nestála na místě, což bych dlouho nevydržela. Já JELA! Do oběda jsem dokázala ujet asi padesát metrů, ovšem jenom rovně, na konci své dráhy jsem vždycky spadla, ručně otočila stroj a opět pracně nasedla; tajemství zatáčení jsem posud, žel, neobjevila.

Z opatrnosti jsem jezdila pouze na šířku rybníka, abych byla na dohled případných zachránců, což nebyl zase takový výkon, jak mě začínalo čím dál tím mrzet. Jak krásné by bylo přetnout rybník na délku! Náš rybník má tvar beznohého krokodýla, přičemž pomyslný ocas má v okrese Jindřichův Hradec, hlavu pak v okrese České Budějovice. Představa, jak sjíždím celého amputovaného krokodýla, mě vzrušovala.

Ručně jsem si naaranžovala Růžu do správné výchozí pozice, zaujala ten správný postoj a vyrazila. Svištěla jsem k Budějovicům jako poněkud pomalá, ale o to šťastnější střela, úzkostný řev z naší pláže jsem ani moc nevnímala. Ach! Dojela jsem až na samý konec rybníka! U hráze jsem tradičně, věrná svému stylu, spadla do vody. Ještě jsem stačila vyšplhat nahoru, když vtom neuvěřitelně zesílil vítr! Nebyla jsem schopna si ani stoupnout, natož udržet plachtu. Vichr mnou s tupou vytrvalostí mlátil o kameny hráze. Nepřipadalo v úvahu, že bych dostrkala proti větru loď aspoň na mělčinu, natož že bych odplula.

Po době, která se mi zdála strašně dlouhá, jsem v dálce zahlédla otce v kajaku: kmital pádlem jako králíček Duracell, a než jsem se nadála, byl u mě. Jedním pohybem se vykroutil z kajaku jako červ z jablka a přistál na prkně. „Lez,“ přidržel mi kajak. Poslušně jsem se vsoukala do předpotopního skládacího modelu z dob babičky Mary. Jestliže můj drobný hubený otec pohodlně spočíval v plátěné dutině, a ještě měl vůli, já si připadala jak nadmíru vyvinutý pohlavní úd v prezervativu standardní velikosti!

„Já si vylezu, počkej!“ zařvala jsem na otce! To radši poplavu pěšky! „Ale kam bys lezla,“ odbyl mě otec. Chňapnul po držáku a odfrčel.

Zbrocená smrtelným potem jsem opatrně zamířila ke břehům. Šinula jsem se podél rákosí, ponor takový, že to vypadalo, jako bych se brodila pěšky, a z rozvernosti si juchala pádlem. Na večer jsem, vyčerpaná a s přebrněnýma nohama spočinula u našich břehů. Nechala jsem ze sebe stáhnout kajak, a jen co se mi prokrvily končetiny, odplazila jsem se na lože.

„Šílenec!“ zaslechla jsem z obýváku mnohohlasně. Naivky! Zítra to teprve rozjedu! To byla poslední myšlenka, než jsem upadla do spíše bezvědomí, než spánku.

Ráno jsem zjistila, že mou Růžu někdo ukradl. Můj smutek byl bezbřehý.

„Bůh vyslyšel moje prosby,“ zašeptal s úlevou můj manžel, a otec souhlasně pokýval hlavou.