Mínin ztracený ráj

Moje první zaměstnání bylo nezapomenutelné. Nastoupila jsem do jedné malé redakce německých novin. Sídlila ve staré vilce uprostřed kouzelné zahrady: magnólie, šeřík, ovocné stromy, trávník plný fialek…Milovala jsem to tam.

V prvním patře bydlel správce se svou paní, která krom toho, že se starala o zahradu, ještě pracovala jako telefonistka. To byla roztomilá práce, bylo nás tam pět a půl i s šéfredaktorem. Ústředna paní Schmidt byla zařízená jako pokojíček a chodili jsme tam denně na kafe a kus řeči.

Já tam hlavně chodila za Mínou. Zvlášť když měla koťata. Mína byla obrovská tříbarevná kočka, neuvěřitelně rozmazlená a milovaná celou redakcí. Obvykle spala v křesle a jejím oblíbeným kouskem bylo vniknutí do kterékoli místnosti oknem. Kolem celé budovy byla úzká římsa, po které se Mína pohybovala naprosto pohodlně, ladně, často a ráda. Dostala se na ni z kteréhokoli stromu a z ní pak vcházela okny do místnosti, kterou si zrovna vybrala. Většinou bylo otevřeno, pokud ne, Mína si prostě zaškrábala na sklo, a bylo. Každý z nás se mohl přetrhnout, jen aby ji co nejdříve vpustil.

Často se stávalo, že někdo nevinně seděl zády k oknu, když vtom mu přistála- v lepším případě na stole, v horším na zádech- teplá huňatá předoucí tíha, dožadující se mazlení. Někdo si zvykl dříve, někdo později, někdo vůbec, jako například šéfredaktor sesterského týdeníku pan Braun. Když před něj jednou skočila Mína na stolek a sebrala mu uzenou tresku z chlebíčku, div nedostal psotník.

Jednou vkráčel do sekretariátu zástupce šéfredaktora pan Helebrandt. Nesl si nějaké papíry a kávu. „Drahá kolegyně,“ pronesl omluvně, „musím si dopsat úvodník u vás,“ složil se k mému psacímu stroji. „Frau Schmidt se udělalo nevolno a odpočívá u mě v místnosti. Nechci ji rušit.“ „A neměli bychom zavolat lékaře?“ poplašila jsem se. „Já se na ni zajdu podívat,“ vymrštila jsem se znepokojeně. „Ááá, chlácholil mě pan Helebrandt, „to nebude nutné, ona,….ehmmm…no….je v požehnaném stavu, není už nejmladší, tak ji to zmáhá,“ něžně se usmál.

To mě omráčilo. Paní Schmidt bylo v té době skoro padesát! Panu Helebrandtovi bezmála sedmdesát…Vypařila jsem se ze sekretariátu a nakoukla vedle.

Na stolku, kam dopadalo slunce, ležela Mína, rozkošnicky rozpláclá, s pruhovaným ocasem přes celý psací stroj, v obrovském břiše se jí mlela koťata, když mě hlasitým předením přivolávala, abych ji podrbala tak, jak to má ráda…

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ráj kočky Míny už neexistuje. Vilku koupila jistá zahraniční banka, secese byla předělaná na něco nepopsatelného, redakce zanikla, Schmidtovi dostali byt na sídlišti. Zahrada byla zrušená, zalitá betonem, aby tam mohla parkovat auta. Není tam samozřejmě ani jedna magnolie, nic, nic, nic.

 Kouzlo zmizelo, s ním i všichni, na které už teď jenom vzpomínám…