Miláček

Znovu a znovu se v životě utvrzuju v tom, že co koho čeká, dejme tomu- co je komu souzeno, tomu zkrátka neunikne. Většinou už jsem schopná přijmout ten fakt s pokorou, ale tohle, o čem píšu, NE!

Na chatě v kuchyni, přesně řečeno v koutě nad umyvadlem, je pavučina. Velká, pevná, důmyslně sestrojená síť. Už stokrát jsem zařídila její odstranění, a sice přes syna, který- na rozdíl ode mne- netrpí arachnofobií, ale je tam stále.

Vyrábí ji pavouk. Velkej, tučnej, nechutnej. Extrémně, strašlivě velkej, strašlivě tučnej, strašlivě nechutnej. Nesáhla bych na něj, kdyby na tom závisel můj život. Radši bych holou rukou sáhla na sršeň. Nebo do suchého záchodu!

Většinou je doma, ale občas vychází ze své pavučiny a courá po chatě. V takových případech odcházím z domova- tj ze své chaty- já a courám po lese, dokud někdo nepřijde.

Tím někým je myšlen především můj syn. Nechtěla jsem na něj přenést svou fobii, tak jsem mu celé dětství tvrdila, že jsou pavouci hodní. Uvěřil mi beze zbytku: pavouky miluje, stejně jako všechny ostatní živé tvory. Je to pro mě neobyčejně výhodné. Už odmalička je mnou využíván k odstranění pavouků všech velikostí, jen díky tomu mohu na chatu vůbec jezdit. Že je nosí do lesa, kam chodím na borůvky a na houby, je mi, uznávám, že nelogicky, fuk.

Tenhle pavouk se ovšem vymyká všem pravidlům a zkušenostem. Poprvé ho syn vynesl do lesa, asi tak pět minut cesty od chaty. Za chvíli jdu pověsit prádlo, a co (koho) nevidím na schodech? Pavouk se pachtí, div u toho nefuní, hlavohruď se mu pohoršeně třese, zpátky do chaty. Zalezl do své pavučiny a dva dny ho nebylo vidět, asi spal.

Při mytí nádobí na mě sáhla smrt. Po bílé zdi nad linkou lezl pavouk. TEN pavouk! Už se vyspal. Rychle jsem přivolala syna. „Jé“, volal radostně, „to je zase on! Tak ho tu nech, když se mu tu líbí!“ Otřásla jsem se. „Spakuj si toho eklhafta a vypadněte!“ Hlas mi nepřirozeně skřípal.

Syn pobaveně sebral pavouka ze zdi. Ten se mu proháněl po ruce, pak za krkem, po zádech přešel na druhou ruky. Po celou dobu se mi výsměšně díval do očí. Už se nejednalo o arachnofobii. Vypadal spíš jako černá chobotnice, zvlášť když synovi vlazl na hlavu a pohupoval se mu na jeho loknách. „Ten lechtá,“ smál se syn. Vzala jsem do ruky pohrabáč. „Buď ho zabij, nebo ho odvez. Ale ne pár metrů, ale pár kilometrů!“ zasyčela jsem výhrůžně. „Neměl bych ho vzít autobusem do Budějovic?“ optal se jízlivě a uraženě synek. „Pro jistotu!“ Poradila jsem mu, kam má s pavoukem jít, a použila jsem  přitom sprosté slovo. Syn uložil svou černou chobotnici do krabičky od sucharů, nasedl na kolo a odjel.

Pavouk už se neukázal. Pavučinu jsme zlikvidovali, můj život se opět projasnil. Už jsem se nebála sáhnout do ošatky pro rohlík ani pohnout pověšenou utěrkou...

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

„Nyny“, slyšela jsem svoji dcerku opakovat dokola. Říkala to nevýslovně vroucně a láskyplně. „Nyny“ říká, když se jí zdá být něco extra krásné. Vyhlédla jsem z chaty. Nanynka stála u pískoviště, v ruce červený kyblíček a něžně se usmívala. „Dáme domů,“ pravila rozhodně. Přistoupila jsem s úsměvem blíž, a nahlédla do kyblíku.

Uvniř na natrhané trávě se protahoval náš pavouk a dělal na mě vítězné ksichty...