Lékorky a mnohé jiné

Za mých mladých let bylo všechno jiné, krásnější! Sníh byl bělejší, déšť voňavější,... Tak už je to tady. To, čemu jsem se vždycky usmívala, nastoupilo už i u mne, přiznávám. Ale v jedné věci to neplatí: bonbóny byly za mých mladých let skutečně a prokazatelně mnohem lepší!

Lékorky, už ty novodobé...:-(Internet

Zdá se mi, že dnes je na první pohled větší výběr. Jiné tvary, barvy, to rozhodně, ale o chuti se to moc říct nedá, přijde mi, že to všechno chutná tak nějak podobně, najednokopytně. Obrovským zklamáním jsou pro mě například v nadpise zmiňované Lékorky. Že se vyrábějí v jiných barvách, než původně, mě tak netrápí. Chuť a vůně jsou ale naprosto jiné. A různé barvy chutnají úplně stejně! Jako děti jsme se sourozenci každou lékorku vždy rozpitvali na tři díly, z nichž každý měl jinou chuť. Dnes to nemá smysl- při konzumaci máte pocit, jako byste žvýkali přeslazenou navoněnou hlavičku z gumové panenky, a je fuk, jakou barvu máte v ústech.

Totéž se dá říct o Pendrekách v cukru, ovocných karamelkách, dříve Sisi, a mnohých dalších bonbónech. Jen málo bonbónů mého dětství zůstalo nezměněno. Dá se to říct o Atlaskách, možná o Hašlerkách, Arašídech v cukru, snad o Milánské směsi a Peprmintkách v čokoládě, o ruličce kyselých děravých bonbónů Pro řidiče, dnes Besipky nebo Polo, dál nevím. Některé druhy, dříve běžné a velmi dobré, zmizely docela? Griletky v čokoládě, třebas. Na ty jsme s mámou chodívaly do podloubí na Tylově náměstí, byly vážené, v mém případě to bylo tradičně pět deka do miniaturního papírového sáčku. Taky postrádám Ledovky, šedivé lesklé bonbóny s čokoládovou náplní, Mentolky, Lesněnky, plněné ovocné bonbóny s příchutí švestek, jahod, malin, kyselé dvoubarevné Měsíčky, sladové bonbóny, které se oficielně taky vyrábí v jiné podobě a ovšem i chuti...

Taky mi schází karamely v tyčince- asi pět nebo šest kousků na sobě: kávové, mléčné, hořké, s oříšky...

V zásadě by mi to mohlo být jedno. Když přede mne vysypete hromadu bonbónů a hned vedle třeba hromadu křupek nebo něčeho slaného či pikantního, jsem jednoznačně druhohromadová. I v dětství jsem bonbónovala minimálně, ač se to zdá být v rozporu se zevrubným výčtem výše. Ale stejně se cítím tak trochu ošizená. O část svého dětství, když to přeženu.

Táži se: „ Proč?!“

A volám: „Vraťte mi aspoň ty mizerný bonbóny, když už nejde vrátit dětství!“