Kytky, na které nikdy nezapomenu

Mám je všechny moc ráda, dokonce i přes nezpochybnitelný fakt, že na většinu z nich mám alergii. Některé dokonce miluju, například modřence. Čekám si na ně celý dlouhý rok, a ony jsou pak za pár dní pryč! Lehám si k nim do trávy a fetuju a fetuju... Nemám to srdce je otrhat a dát do vázy- stejně by to pak už nebylo ono. Nebo křehké, ale přitom silné tulipány, s jakoby mastnými květy a tučnými listy! V určité fázi života jsem je s neúnavností, téměř se rovnající autistické posedlosti, opylovávala štětečkem, ať už ve váze nebo na záhonech, a tím znepokojovala své bližní. A strašně dlouho si slibuju, že si koupím sametový tmavě rudý dlouhý gladiol, který mě přímo fascinuje, ale zatím k tomu ještě nedošlo. Možná potřebuju, aby mi ho někdo věnoval...

Dian

Když jsem byla malá a pak větší, bydlel s námi doma fíkus. Čím nás bylo více, a místa zákonitě naopak méně, tím rychleji on rostl a košatěl, až zaujímal prakticky celý prostor nad mým koncertním křídlem. Byla to vpravdě nepřehlédnutelná osobnost. Něžně jsme mu otírali mokrým hadrem listy, kypřili hlínu v obrovském starožitném květináči s oušky, a kdekdo z rodiny si s ním běžně povídal. Když přišel čas, každý z nás, sourozenců, opatrně udloubnul vhodnou větvičku, vložil do láhve od limonády s vodou, a když se objevily kořínky, malý fíkusáček dostal svůj první květináč, ve kterém putoval do nového domova. Zkrátka celá naše široká rodina je podnes zamořená fíkusy...

Kdybych se ale měla rozhodnout, které květiny jsou pro mne jednou pro vždy nezapomenutelné, budou to fialky a bílá kala. Fialky mám spojené s příchodem nejmilovanější osoby, respektive tehdy spíše osůbky, a vyvolávají ve mně něhu a pocit bezbřehého štěstí. Naopak pohled na kalu mě dosud bolí, a zdá se, že to nikdy nepřejde...

Když jsem se tehdy na pooperačním pokoji probrala z narkózy, měla jsem na stolečku víčko od Nivey, a v něm v trošce vody leželo pár drobounkých zavřených kvítků. Vzápětí jsem se dozvěděla, že jsem živá, novorozený miniaturní syn rovněž. Fialky mi tam propašoval můj tehdejší muž, ač se to nesmělo; byly to první fialky, které našel na stráni pod Albertovem! V březnu! Všechny výše zmíněné informace byly tak trochu z říše krásných, těžko uvěřitelných a splnitelných snů. A fialky pak nezlomný důkaz toho, že všechno je možné!

Z bílých kal měla svatební kytici moje maminka. Byla na ni zřejmě pyšná, protože na ni často vzpomínala; každopádně na svatební fotografii vypadaly obě velkolepě- kytice i tehdy jedenadvacetiletá máma. Myslím, že během příštích osmapadesáti let svého života už žádnou nedostala ani si ji nekoupila.

Až úplně na konec. Na rozloučenou jsem jí položila tu nejkrásnější kalu, kterou v květinářství před hřbitovní bránou měli, na polštář vedle hlavy.