Kurs sprosté řeči pro pokročilé aneb Učíme se za jízdy

„Takže já ještě budu ke všemu učit výchovu k vlastenectví nebo jak to nazvou,“ soptila kamarádka, zatímco visela na poutku v tramvaji. Učí na jednom gymnáziu, učí s nadšením a nepochybuju, že učí dobře, jenom nějak není schopna oblíbit si nejlepšího ministra školství a ztotožnit se s jeho nápady, což dává najevo nejenom plackou s příslušným textem, kterou nosí na kabátě.

„Ten kr...n! To je přece taková kr....a! Oni mě budou sr.t tak dlouho, až se obléknu do národního kroje a s cepem v ruce vniknu na ministerstvo školství. A budu zpívat Kdož sú boží bojovnící! Nahlas!“ „A nebyla by lepší hymna?“ zapochybovala jsem. „Tu nasadím hned po bojovnících! A pak navždy odejdu ze školství a začnu žít jako člověk! De....é jedni!“

Nenápadně jsem se rozhlédla a doufala, že nikdo neposlouchá. Poslouchali všichni. Přišlo mi to líto: jak já, taková slušná a hodná, k tomu přijdu? „Hele, já tě chápu, ale pěšky s tebou nepůjdu, až tě vyloučí z dopravy!“ uklidňovala jsem ji. „Uklidnit se,“ trpce pronesla kamarádka, „to nechce klid! To chce další revoluci! Defenestraci!“ Přestávala jsem věřit, že na plavecký stadión dojedeme bez návštěvy Policie ČR, popřípadě nějakého odborníka, ale kupodivu se ztišila.

Zato přistoupil mírně lihem upravený mladý muž, a sotvaže ztěžka dopadl do sedačky, začal se svěřovat, že on i jeho žena pozbyli zaměstnání. I jeho jsem chápala, nicméně mě děsil čím dál víc. „A za to může bývalý Sovětský svaz!“ řičel jak raněné zvíře. „Ku..y za....ý!“ Následovala Kaťuša, všechny sloky a na všechny decibely.

Naproti němu se pohnul jiný mladý muž, doteď spící, taktéž upravený, avšak silně. „Ty ču...u! Koukej držet hu.u, ty vo.e, tady se chrápe!“ " Ty ko...e, chceš do dr..y?" zareagoval pružně první ,načež následovala slovní přestřelka mezi oběma pány, až hučela tramvaj.

Cestující se nenápadně přemísťovali do přední části vozu, zatímco oba sťatci mohli v uvolněném prostoru bez problémů válet sudy. Atmosféra značně houstla. „Hele, já nechci ohluchnout ani se zkazit,“ řekla jsem rezolutně, „jdeme ven!“ Kamarádka mě zadržela a pokývla bradou na obrovitého řidiče, brodícího se zlověstně pasažéry k oběma řvoucím chlapům. Všichni k němu s důvěrou vzhlíželi jako k tomu spravedlivému a mocnému, který zjedná pořádek. Jen těm nezdvořákům pořádně zatopte, pane řidiči! Kdo má ty sprosťárny poslouchat?!

Obr už stanul na místě incidentu. „Vy zk...synové za....ý, co mi tu děláte takovej mr...k! Koukejte oba táhnout do pi.i, nebo uvidíte, jak vám nakopu pr..l!“