Krabice strašlivá

Byla to na první pohled celkem obyčejná krabice. Papírová, přelepená a ještě převázaná motouzem. Trochu pomačkaná. Ležela, nebo spíš byla pohozená v kontejneru na papír.

Internet

Syn ji chtěl odsunout stranou, aby mohl dovnitř nacpat balík novin, ale sotva se jí dotkl, uslyšel něco jako povzdechnutí a slaboučké zakňourání. „Smrt na mě v tu chvíli sáhla,“ popsal upřímně svoje pocity, a ještě teď měl vykulené oči. Napadlo ho totiž poněkud morbidně, jestli v té škatuli není vyhozený novorozenec, velikost by tak zhruba odpovídala.

Rychle krabici otevřel: na dně vyčerpaně ležela vyhublá kočka, spíš odrostlé koťátko a ustrašeně mžourala zlatozelenýma očima. Na hlavě měla krvavou ránu. Bylo jasné, že si to sama neudělala, ani se nezabalila, natož aby se sama vložila i s obalem do kontejneru a zaklapla se.

Abych řekla pravdu, vyděsila jsem se ještě dřív, než jsem se dozvěděla o nešťastné kočce. Syn totiž vrazil do předsíně s hlasitými kletbami a nadávkami a střídavě něžným číčáním, skoro to vypadalo, že mu přeskočilo. Pak jsem se k němu ovšem přidala a svorně jsme se doplňovali. Na toho, kdo to udělal, jsme nahlas mysleli tak intenzivně a nikoli v dobrém, že bych se nedivila, kdyby ten neznámý sadista někde padl k zemi mrtev.

Mourinku jsme dali do koupelny, aby na ni nemohly feny ani naše batolka, nabídli jí masíčko a pití, a přidali nádobu se stelivem, kterou nám pro ni velkoryse věnoval králík Miki. První pomoc byla jasná a neobyčejně vítaná: kočka s chutí pojedla i popila, a následně se s hlučným předením uvelebila na starém ručníku. Spokojeně usnula, hlavičku zabořenou do zvláštně pruhovaného kožichu.

Měli jsme před sebou pouhých pět hodin na to, abychom kočce našli nový domov. Mohli jsme ji odvézt na veterinu na ošetření, ale zůstat u nás nemohla, (ač bylo vidět, že by nebyla proti)- jednak jsem si nedělala iluze, že by ji psice vlídně přijaly, jednak máme všichni u nás doma na kočky alergii.

Nejdříve jsme obtelefonovali všechny známé, u kterých jsme tušili byť minimální naději. Zbytečně. Nikdo kočku nechtěl. Situace začala být vážná. Věnovala jsem číče další syrový kuřecí řízek, a začetla se do seznamu kočičích útulků. Měla jsem při tom podobný pocit, jako kdybych chtěla dát dítě do děcáku; zbytečně- všechny útulky byly totálně přeplněné!

Nakonec jsme přece jenom objevili kočičí útulek, který přijímal. Mimo Prahu. Hezký, s příjemnými lidmi a pečlivou veterinářkou. Dozvěděli jsme se mimo jiné, že to není jen tak nějaká divoká toulavka, ale poměrně drahá a celkově nóbl dáma. Takže ji poranil a vyhodil zřejmě „její člověk“? Některé věci nelze chápat.

Naší Mouře se dostane ošetření, vykrmí se trochu, a pak bude nabídnutá k adopci. Kéž se dostane do dobrých rukou!

Ještě u brány jsme slyšeli její hlasité předení, a když jsem se otočili, nepohnutě nás sledovala svýma zlato- zelenýma očima...