Koukej se dobře, člověče, ať nezíráš

Přistoupila ke mně upravená žena, tak čtyřicet let. V ruce lejstro s hlavou: nějaká asociace by ráda založila školu pro hluchoněmé. Aha, petice, napadlo mě. Začala jsem číst, zatímco žena pomlaskáváním naznačovala polibek.

Už už jsem uchopila nabízenou propisku, když mlaskání se stalo téměř frenetickým, což mě zarazilo.  Naštěstí jsem zahlédla kolonku pro částku- očekávaný dar, a bylo vytapetováno. Stejným písmem, ale s rádoby jinými podpisy tam byly částky jako 9 tisíc, někde i víc.

Odvrátila jsem hlavu, aby žena - údajně hluchoněmá- nemohla odezírat z mých rtů, a s týmž milým úsměvem, se kterým jsem prve přijala papír, jsem řekla, že nemám peníze. Žena hbitě zareagovala posuňkem, kterým naznačovala "alespoň trošku". To už jsem neodolala a použila znakovou řeč. Úsměv jí okamžitě zmizel z tváře, neodpověděla; ta byla neslyšící asi jako netopýr. Aspoň už nemlaskala, potěšilo mne. Takže- co se mne týče- tato škola pro neslyšící hned tak stát nebude!

Popadla papír a zmizela. Nějaká žena, která prve nevěřícně zírala, že se s onou "hluchoněmou" vůbec zastavuju, si očividně oddechla. Zjevně mě měla za slaboducha. Dozvěděla jsem se, že na tomto místě, konkrétně ve Štěpánské, tato ženština operuje již dlouho, a je to mrcha podvodnická, fuj, že se nestydí, a kdybych jí byla chtěla něco dát, tato dobrá žena by jí namlela hubičku, jako onehdá, když chtěla podvést starou babičku s chodítkem a šátkem na hlavě.

Musím říct, že jsem si oddechla v několika minutách již podruhé: poprvé když podvodnice přestala mlaskat a dráždit mi tím čidla, a znovu nyní, když moje andělka strážná odešla pracovat do nedalekého obchodu. Tak trochu jsem se děsila obou dam.

Zírám, jak jsou někteří lidé kreativní. Jestlipak již někdo přispěl na tu bohulibou školu? A taky zírám, jak je možné, že tato dobračka zde údajně operuje již léta, ještě ji nesebrali?