Kolik těch úchylů po světě běhá?!

Já bych řekla, že spousty, dokonce se mi zdá, že jich stále přibývá a děsí mě to...

Včera jsem šla, respektive jsem byla tažena psicemi po Tylově náměstí. Naproti nám byl obdobně tažen asi osmiletý kluk fenkou, hodně podobnou těm mým: strakaté, ušaté, zubaté vořešice. Už z dálky se vítaly šviháním ocasů a nemohly se dočkat, až se vzájemně důkladně očmuchají, takže veškeré ohledy na moje ramenní klouby šly stranou. Kluk mi položil obligátní otázku ohledně rasy a hlavně příbuznosti mých holek, na což jsem zvyklá- sehnat tak podobné podvraťáky, aniž by spolu měli co společného, se každému jeví jako nemožné...

„Naši Bellu našel táta v lese,“ podotknul, když slyšel, že moje čubky jsou útulačky. „Zatoulala se?“ Moje temné tušení se vzápětí potvrdilo: „Ne! Byla tam přivázaná! Za krk! Visela!“ Sehnul se k fence a objal ji kolem krku. Ta mu láskyplně olízla nos a přitulila se. Udělalo se mi špatně. „To ale měla štěstí, že jste ji zachránili, viď,“ pronesla jsem rádoby povzbudivě, „ s vámi se má určitě dobře, to je vidět!“

Chlapec podrbal všem holkám kožichy, až se z nich prášily chlupy, a s úsměvem jsme se rozloučili. Ovšem že jsem mu prve předestřela pohádku o hodné paní v útulku, u které na mě fenky čekaly, a tak jsme se našly. Pravdu jsem řekla jenom silným jedincům. Meggy jsem si přinesla jako psí miminečko  v den svých třicátých narozenin a v zásadě ji zachránila před likvidací úderem proti zdi. Réza je ze slovenského útulku, kde ji tloukli tyčí, takže když potká někoho s holí nebo se smetákem, celá se roztřese hrůzou. Zuby má ubroušené od řetězu, a na jedné noze velkou jizvu. Má poúrazovou epilepsii a dlouho brečela ze spaní...

Když jsem navštívila s kamarádkou jeden pražský útulek, div jsme to obě neodstonaly. Nakonec si odvedla hned dva psy, takže pro ně štěstí, ale pro ostatní psy takové zklamání, že jsme slyšely vytí až na zastávku autobusu, což je čtvrt hodiny chůze. A to byl útulek, kde se skutečně mají dobře, to mám ověřeno. Připomínalo mi to dobu studia, kdy jsem docházela na praxi do všech možných ústavů: čekající oči - ODVEĎ MĚ S SEBOU! CHCI NĚČÍ BÝT!

Byla tam fena, kterou někdo těsně před porodem PŘEHODIL přes ohradu útulku; teď se kolem ní motalo šest nádherných štěňátek. Byl tam pes, který byl nalezený na dálnici- evidentně vyhozený z auta. Různě pošramocení, často doživotně, zjevně týraní psi. „Vánoční“ psi, původně štěňata- nevhodné dárky. Psi, nalezení v popelnicích. Přivázaní v lese s tlamou omotanou kobercovou lepenkou. Staří psi, kteří se stali doma nepohodlnými, třeba už pro nároky na veterinární péči. Zvířata odebraná majitelům, kteří se o ně nestarali a trápili je hlady, zimou, nezájmem o jejich zdravotní obtíže...

K tomu si lze připočítat „chovné“ stanice, které vyrábí papírové- značkové psy na kšeft, zatímco o dobrých podmínkách si zdejší zvířata mohou po celý svůj krátký život nechat leda tak zdát, chov a cvičení psů ke psím zápasům...

Logicky se nabízí úvaha, co za monstra to mezi námi běhá? Proč nejsou za týrání a zanedbávání zvířat tak velké tresty, až by zvrhlé agresory od špatného zacházení odradily?  Jak k tomu ta zvířata přijdou? Nehledě k tomu, co se říká, a já osobně tomu věřím: Kdo utýrá zvíře, je schopen utýrat i člověka!