Kolaři, kolaři

Stála jsem s hadicí v ruce na trávníku před chatou. Bylo pekelných osmatřicet. Stříbřitý ledový proud vody dopadal na trávník a cestu mezi chatou a pláží u rybníka. Občas jsem osprchovala děti, psa nebo vlastní nohy- balada.

Po cestě přijížděla skupina kolařů. Odhadem dvě mladé rodiny s dětmi. Ty nejmenší v pojízdné budce za kolem, ty trochu větší na malých kolech na tyči, popřípadě malých kolech bez tyče. Lesklé sportovní úbory, nezbytná helma. Všichni rudí jak raci, zarputilý výraz. Rychle jsem ucukla, abych je nepostříkala. Na dětech bylo vidět, že by nebyly proti. Toužebně otáčely hlavu k pláži, kde si naše děti právě chystaly nafukovací matrace. Vůdce smečky však zaujatě sledoval měřicí přístroj a mapu. "Ještě pět kilometrů a jsme tam," pronesl, a přidal jméno města. Dost ve mně zatrnulo. Těch pět kilasů, co je čekalo, vedlo téměř výhradně po silnici. Rozpálené, jak jinak. Naše cesta kolem rybníka, poměrně stinná, protože nad ní větve borovic, je sice krásný, ale velmi krátký bonus téhle cyklostezky...

Ta stezka tu je vyznačená poměrně krátce. Jet po ní já, zaraduju se: zaplavu si, posedím, porozhlédnu po lese...Kolaři, a jezdí jich tu hodně, to mají jinak. A prakticky všichni. Vždy profrčí velkou rychlostí, nedívají se jinam, než před sebe. Moje vlka, která se občas rozvalí uprostřed pěšiny, neb tak byla zvyklá z dřívějška, popřípadě kachny, štrádující si to prostředkem, je úplně vyřídí. "Pés- pés- pés...! Kachnáááá, kachnááá,..." předávají si tichou poštou a jsou zničení, že musí zpomalit. Pokud přece zastaví, nemáme, my, chataři, radost. To se hned za cestou, za nejbližším keříkem, objeví nevábný "pozdrav" i s toaletním papírem. Nebo obaly od sušenek. Láhve od pití. Nechápeme to- do lesa je to pár metrů, když už. Asi by je to zdrželo?

Taky ráda jezdím na kole. Počínám si přitom trochu jako pan Hrušínský z Vesničky mé střediskové, klídek, kochám se, občas zastavím, to mám ráda, a nebo jezdím do vsi na nákup.

Tohle by mě fakt netěšilo...