K čemu blog aneb Blogerka Danajka

„Pojď, budeme spolu spolubložit,“ vyzvala mě zhruba před rokem a půl dychtivě Viktorie. Spolkla přitom některé souhlásky, tak jak je při svém drmolení ostatně zvyklá, takže jsem se v první chvíli lekla. U Viktorie je možné všechno. Doslova. „Co že spolu budeme?“ přeptala jsem se pro jistotu. „Budeme spolu psát blog,“ opáčila udiveně, jak můžu být tak natvrdlá. „Každá budeme mít svůj, teda,“ upřesnila, „ale budeme se doplňovat. Zejména v případě společensky závažných témat se budeme podporovat. Přitakávat si, aby všichni pochopili, jak je to důležité. Vysvětlovat tutéž věc různými způsoby!“

Viktorie se mnou zkrátka a dobře počítala, kdyby bylo zapotřebí rozpoutat jakýkoli odboj. Dvě revolucionářky na blogu! To se mi zamlouvalo. Navíc jsem tušila, o jaké společenské problémy by tak zhruba mohlo jít, což se mi také zamlouvalo- pro dobrou věc se nechám kolikrát i zmermomocnit! Nechala jsem si tedy zevrubně vyložit postup při zakládání blogu, který stejně nakonec musel zrealizovat její syn, neb mám s počítačem a vším okolo něj napjaté vztahy, a stala se – blogerkou!

Nejdřív jsem si jenom tak hrála. Vyprázdnila jsem část svého šuplíku- šuplíku grafomana, cvičně jsem se zapojila do mnohých debat pod články svých kolegů, a pak najednou... Ani jsem si nevšimla, bylo to pomaloučku, polehoučku, a začala jsem být na blogu závislá“! Do noci jsem psala nové a nové články, vášnivě či jenom tak oddechově diskutovala, zapojovala se do různých blbinek, a to všechno s lidmi, které jsem nikdy neviděla, kteří mohli být klidně i vymyšlení, co jí vím...Prostě jsem jela.

Bylo nesmírně zajímavé sledovat, čím se zabývají a jak přemýšlí jiní lidé. Jejich názory, prožívání, reakce...To bych při skutečném kontaktu nikdy nemohla pozorovat. Kromě toho mi blogování přineslo spoustu virtuálních známých, z nichž někteří časem vystoupili z faktické i domnělé anonymity, a stali se známými skutečnými!

Často mi čtenáři píší, když je můj blog něčím zaujme. Ty maily mám schované. Někdy mi přijde poděkování, že jsem někomu svým psaním zpříjemnila den, jindy, že jsem se svým článkem trefila do pocitů nebo problémů, které právě někdo prožívá, a dotyčný si o tom chce ještě popovídat (popsat). Z toho mám pak hrozně pěkný pocit.

Občas se polekám, zda jsem někomu bezděčně neublížila. Když jsem například uveřejnila svoje šuplíkové „Půlnoční zvonění“, byla jsem doslova zaplavená tak hroznými osudy žen, které se mi s tím chtěly svěřit, a sice s dodatkem, že jsem to v nich opět oživila, či že jsem způsobila, že proplakaly večer, a tak podobně, že mi z toho bylo úzko. A za "Valčík na rozloučenou" na mě někdo poslal policii...

Také jsem poznala pár prazvláštních tvorů, kteří mě kontaktovali, aby mi vynadali, vyhrožovali a celkově uvedli do zlých rozpaků. Ale dostala jsem párkrát solidního sprďana i od standardních jedinců, o to nic! Když jsem například ve své povídce „Harry“ nakonec nechala otrávit osiřelého starého psa, slízla jsem to tak, že mi šla hlava kolem. A to nemluvím o svém poměrně čerstvém článku „Všechno je lepší než potrat!“ Za ten jsem obdržela tolik nálepek včetně odborných diagnóz, a to v diskusi i na mailu, že to bylo málem skutečně na revoluci!

Prostě jak říkám: jakkoli pro mě dříve bylo blogování nepředstavitelné, tak teď je naprosto nepostradatelné. Jsem moc ráda, že jsem se tenkrát dala vyhecovat, a ...

Ále co... Zkrátím to. Prostě – díky za tu zkušenost, vy, všichni v tom blogovém hemžení!