Jsem princezna a chovám

Jsem princezna, ale moc lidí to o mně neví. To ale na věci nic nemění. Prostě jsem. A každý si může říkat a myslet, co chce...                                                                                                            

Kdyby s tím někdo měl jó problém, ukážu mu výkres, který jsem dostala dneska na rozloučenou od svého žáčka Rišínka. Je na něm princezna, jmenuje se Ivanka, jsem to já! jak mi bylo autorem vysvětleno, a vede za ruce další děti. Všichni se usmíváme.

Rišínka jsem si pochovala, to jinak nešlo, i když už je velký a já mám každou chvíli obstřik páteře. To se prostě nedalo. Pochoval se rád, to on zase jo, a já jsem ho taky pochovala s radostí, protože je to moje lásečka, moje zvířátko, syčáček, lump, a tak. A dobře se chová, je šikovný do náručí: chňapne se jako klíště, položí si hlavičku na rameno a jen jen přede...

Za ten rok jsem si určitě pochovala všechny děti ve třídě, včetně předškoláků, ty už ale zásadně v sedě, to by moje ubohé obratle lítaly na všechny strany. Ať už je krize nebo jen tak poňuchňat- nikdo neodolá, a já neodmítám.

Takových obrázků mám spousty. Na všech mám korunku a krásné šaty, na všech se usmívám od ucha k uchu a na všech se držím s dětmi za ruce. Mám dlouhé žluté vlasy bez šedin a střevíčky na jehle. Ta princezna- já, rozumějte- má mimo toho asi taky nějakou kardiologickou vadu- má vidět srdce i přes šaty, asi že je tak červené. Takže nejsem vyloženě standardní princezna, nicméně jsem.

Prohlížím si hromadnou fotku ze školního focení. Kupodivu na ní nemám ránu, jako bývá u mne zvykem, asi proto, že jsem tam doslova v obležení uchechtaných držtiček. Jaký je čeká život? Jací lidé z nich budou, až vyrostou? Ledaccos se dá tušit už teď. určitě ale vím, že na ně budu vzpomínat. Na čas se staly součástí mého života, a to významnou součástí.  Spoustu jsme toho prožily- moje děti a já.

Tak vám přeju jen to nejlepší v životě, nedejte se!

A rodičům taky. Zapomeňte, že jsem vám vaše ratolesti zhusta předávala upatlané od všech možných barev- i kdyby to nešlo vyprat, věřte, že jsme si to společně náramně užily. Písek i bláto se taky musí pořádně vychutnat; jen suchar sedí na bobku a sahá jen na čisté věci...

A taky už nemyslete na to, jak jsme za lijáku probíhaly tou obří louží před vchodem. Bylo teplo, a ten déšť byl fantastický.  Bylo to žůžo, a mně taky vůbec nevadilo, že jsem pak šla mokrá k lékaři, protože jsem se už nestihla jet převléct...

Tak se mějte...

A taky si někdy vzpomeňte...