Jsem dvě - a kdo je víc?

Holčička pečlivě natřásla polštář a pozorně ho položila na postel těsně ke zdi. Pak vzala druhý, navlas stejný polštář, provedla s ním obdobnou natřásací proceduru, ale položila ho na kraj svojí postele. Pod každý polštář vsunula stejný kapesníček s pejskem.

Aleš Gottwald

Matka ji pozorovala s rozpačitým úsměvem, v ruce umělohmotný hrníček se šťávou; dcerka se v noci často budila a sháněla se po pití. Holčička k ní nespokojeně vzhlédla: „A kde má Elke?“ Maminka s úsměvem pokrčila rameny a položila hrnek na peřiňák za válendou. Děvčátko se zamračilo, a když se matka k ničemu neměla, samo si došlo do kuchyně, vrátilo se se stejným hrnkem, který postavilo těsně vedle toho prvního. „Ten je pro Elke, a ten pro Elu,“ zazpívalo směrem k polštářku u zdi, skočilo do postele, natáhlo se na samém kraji, deku rozprostřelo po celé šířce postele, a usmálo se na matku.

„Milá Elo, dobrou noc, ať tě blechy štípou moc!“ Maminka ji pošimrala na tvářičkách a na krku, aby naznačila, jak to ty blechy budou dělat a holčička se potěšeně zakroutila. „A teď Elke!“ poručila nesmlouvavě. Matka se zarazila. „Tady,“ ukázala jí dcerka milostivě na vedlejší polštář. „Matka se nadechla a rezignovaně zopakovala uspávací rituál na polštářku u zdi. Tak na to si asi nezvykne...

S úlevou zavřela dveře dětského pokojíku, a šla se rozloučit vedle se syny. Tam ji nic neobvyklého nečekalo; počet těl i duší se shodoval, všechny viděla. Trochu ji to usmířilo, ale mírné chvění u srdce přetrvávalo. Nebude to poprvé, kdy kvůli svému poslednímu, doslova vymodlenému dítěti nebude celou noc spát.

Hned ráno zavolá na středisko a půjde se tam poradit. Měla to udělat už dávno. To manžel ji od toho stále odrazoval: „Nedělej z holky blázna, ona z toho nakonec vyroste, uvidíš,“ přesvědčoval ji. „Prostě nechce být jediná holčička mezi kluky.“ Vždy uznala, že na tom něco bude, a s mužem se tomu ještě zasmáli. Teď se ale pevně rozhodla. Po prázdninách jde Ela do školky a matka si předsevzala, že udělá vše pro to, aby vedla pouze dítě, na které má v šupleti rodný list a očkovací průkaz. Elke prostě do předškolního zařízení nepůjde...

Z Elina pokojíku se ještě ozývalo ospalé povídání jakoby dvou holčičích hlásků. Ráno budou obě šťávičky stejně upité. A u snídaně bude vedle dcerčiny ještě jedna prázdná židle. Kupodivu to všichni respektovali. „Nesedej na Elke! Nesedej na Elke“, řvala tehdy Ela zoufale a jeden z jejích bratrů si překotně přesedl. „No tak sorry, ségra,“ zamutoval omluvně a když se Ela nechtěla utišit, něžně pohladil sedadlo židle, kde předtím doufal, že spočine a posnídá. „Promiň, Elke, já nechtěl, já jsem ještě rozespalej, víš!“ Ela se na staršího bratra zářivě usmála; odjakživa si moc rozuměli.

„A jaká je Elke?“ vyptával se lékař holčičky, a ta - celá šťastná, že jí ten starý pan doktor s bílými vlasy a zlatými brýlemi věří- nadšeně spustila: „Je jako já. Vypadáme úplně stejně. Ale ona je silnější a ničeho se nebojí! Vždycky mi pomůže, když mám strach, zachránila by mě,“ tázavě se podívala na maminku, a ta se zas podívala na lékaře.

„Aha, tak to máš bezva, to bych taky chtěl takovou kamarádku, třebas neviditelnou,“ usmál se na ni mile. „Pořád si spolu hrajeme a povídáme, půjdeme spolu do školky,“ pochlubila se ještě Ela, a matka protočila oči v sloup. „Ale pro Elke tam nebude volné místo,“ zkusila to, „u zápisu přece byla jenom jedna holčička!“ „Ale Elke tam byla taky! Zpívala za mne tu písničku, protože já jsem se styděla!“ Ela se vyděšeně otočila na pana doktora, a ten jí chlácholivě pokynul. „No tak to je jasné, že půjdete obě.“ Jo tak to zpívala Elke... Matce se přitížilo. Ela zpívala tak krásně, že ji na doporučení paní učitelky zapsala do hudební školy. Uvědomila si, že bude svou druhou neviditelnou dceru  -nebo co to vlastně je- vodit i do lidušky. Když si dcerku odvedla sestřička do čekárny, oznámila to zdrceně lékaři, ale ten se srdečně rozesmál.

„Dopřejte té své cácorce tu její kamarádku, tu Elke nebo jak té potvůrce říká. Co by kdo za to dal, vždyť to je dar! Přece jste sama slyšela - vždyť jí pomáhá, hrají si spolu, není sama...“

„Ona ale není sama, vždyť má tři bratry,“ohradila se matka dotčeně, ale ten jenom mávnul rukou. „No to je teda terno, mít kolem sebe tři puberťáky! To se divím, že si tu Elke vymyslela jenom jednu!“

Při pohledu na matku, teď už téměř ležící v židli, zvážněl. „Vážně, netrapte se tím! To byste se divila, kolik dětí to takhle má; spousta!“ dodal přesvědčivě. „Brzy přijdou nové kamarádky, jak vám poroste, na tu neviditelnou jí zbyde už jenom hezká vzpomínka. Nebo z ní jednou třeba bude spisovatelka a o svojí první kamarádce- sestřičce Elke napíše pěknou knížku,“ znovu se smál, a maminka se k němu tentokrát přidala. „No, tomu moc nevěřím, ale budiž!“

Usmívala se ještě v cukrárně, kam si se svou holčičkou zašly celkem na tři zmrzlinové poháry s jahodami...