Jeden hodný pán, co má rád děti

Přicházíme k dětskému hřišti. Hledám něco, k čemu bych mohla přivázat fenu, neb úvaziště je na přímém slunci. Snad k tomu bezu? Ouha! Tam už je obsazeno! Pán, tak v mých letech, kalhoty rozepnuté.  

Když mě zmerčí, bleskurychle zastrčí zbytek těla do kalhot a zmizí dřív, než se stihnu nadechnout k řevu. "A no jó, ten je tu každou chvíli," mávne rukou hlídač vědoucně, když mu chlapa popíšu. "A není jedinej!" dodal ještě. Policajty nevolal. Někdy prý si na takového výtečníka vyběhnou přítomní tatínkové. Teď tu žádní nejsou, samé maminky a chůvy.

Vzpomněla jsem si na jednu příhodu, když jsem chodila suplovat do jedné školky, která dnes už neexistuje. Zahrada sousedila s parkem. Jednou si tak kráčím na odpolední. Z cestičky je dobře vidět na dvorek, kde se zrovna venčí děti. Zaujme mě hlouček dětí u plotu, kde stojí starý pán se psem. Děti ho hladí přes plot a štěbetají. Asi něčí děda, pomyslím si. Omyl! Pán také hladí, ale sebe! Vletím do zahrady, odeženu děti, chlap se odežene sám. Paní učitelka na lavičce se usmívá.  "Neblbni, toho my známe, chodí sem každý den, asi má rád děti!" Paní ředitelka měla naštěstí jiný názor a zavolala policii.

Nic dětem neudělali. Jen se dívali. Asi jich není zas tak málo, pochybuju, že je potkávám výhradně já. Úchyly! Dokážu víceméně pochopit, že nejsou normálně orientovaní. Co ale naopak pochopit nedokážu- proč s tím musí lézt na veřejnost? Heterosexuálové také na potkání neskáčou na druhé, taky musí dodržovat nějaká pravidla! Nechutné...

Otrávil mě ten dnešní chlap jak už dlouho nikdo, eklhaftník jeden...