Jaroušek

Jára byl moje první “pracovní“dítě. A hned velká láska! Začínala jsem svou pedagogickou dráhu ve školce s integračním programem, což byla v té době novinka.

Chodily tam jak děti, které z nějakého důvodu nemohly do velkého- běžného kolektivu, včetně těžších postižení, tak i „standard.Troufám si říct, že to bylo přínosem pro všechny.

S napětím jsem očekávala příchod prvního klienta. Kdo to asi bude? V sedm hodin rána do dveří. Za nimi mladý tatínek s maličkým kloučkem. Ani se nemusel představovat, hned jsem věděla, kdo to přišel. Jaroušek je totiž Downík. Jinými slovy dítě s Downovým syndromem. Toho času ve školce jediný toho druhu.

Bleskově se převlékl, přičemž po mně neustále pokukoval. Blonďáček s modrýma očima, přes nepřehlédnutelné znaky syndromu roztomilé děcko. A velmi rychlé děcko, jak se vzápětí ukázalo! Nikdy jsem už neviděla tak hemživé dítě, a že jsem mívala běžně děti s ADHD, tedy hyperaktivní (mj). Něco nepopsatelného! Obdivovala jsem naivně tatínkovu fyzičku a rychlost reakcí. Nechci se chlubit, ale během týdne dvou jsem toto všechno měla taky!

Jaroušek byl útěkář. Kajínek hadr! Rovněž se velmi rád schovával, rád se zamykal. Šplhal jak profesionál. Lígry do oken i dveří. Koule u hlavních vrat z obou stran. Jedno oko jsem vždy měla vyhrazeno pro Járu. Jeho maminka se mi jednou svěřila, že když je doma a slyší houkat sanitu, vždy se jí udělá špatně. Věděla, co je Jára zač a nevěřila, že se dá uhlídat. Měla několik starších dětí než Jarda, a dvě mladší, ale to dopoledne, kdy byl Jára ve školce, měla jak lázně. Chápala jsem ji.

Na procházku jedině za ruku, ale ne jenom tak obyčejně držet. Měla jsem na to specielní grif, který jsem si osvojila u svého vlastního hyperaktivního syna: kromě prostého držení ještě jištění dvěma prsty přes zápěstí. Většinou jsme ale museli jenom na zahradu, která byla oplocena. Jak naivní jsme byly, jsme si s kolegyní uvědomily, když se Jára protáhl skrz plot! Vzhledem k menší a specificky tvarované hlavičce se vešel mezi dvě tyče, rovněž se vešel do škvíry pod plotem. Jelikož branku jsme musely zamykat, naučila jsem se v časové tísni slušně skákat přes plot a Járu obratem vhazovat zpět do zahrady! U kluků jsem tím ohromně bodovala, kolegyně, která byla o půl metru menší, tudíž nepřeskočila, trpce záviděla...

Kdybych měla popsat, jak vypadá pocit, když se zastaví srdce v těle, dám to obratem. Nezapomenutelné! To se mi Jaroušek schoval. V jedné vteřině byl na koberci s dětmi, ve druhé nebyl nikde. Dveře zamčené, okna zavřená. Koupelna: nic, WC: nic. Po rozsáhlé pátrací akci, během níž jsem málem zešílela, byl nakonec nalezen v regále na výtvarné potřeby, který se nacházel ve výklenku přiléhajícím ke třídě. Zašoupl se hezky až ke zdi a potěšeně přihlížel, jak ho hledáme.

Jestliže uhlídat Járu byla fuška, zabavit a učit ho byla radost. Miloval hudbu, vášnivě rád maloval a plnil úkoly, které nám dodával psycholog ze speciálního centra pro Downíky. Taky byl správně ňuchňací, den zahajoval skokem na můj klín, kolem krku a už jsme se chovali. Chovala jsem ho i tehdy, když zlobil, protože ho to trochu zklidnilo. Byli jsme na sebe tak nějak zvláštně navázaní. Jak mě vyčerpával, tak jsem ho měla ráda. Kolegyně byly hysterické, když jsem ulehla s chřipkou- nikdo nechtěl suplovat. Když jsem pak ulehla dlouhodobě, a musela občas zaskočit paní ředitelka, hned nastoupila k Járovi asistentka, na kterou do té doby nebyly finance…

Nedávno jsem ho potkala. Už je dospělý. Moc jsem si nedělala iluze, že by mě poznal, ale převezl mě. Už zdálky se na mě zubil. „Pamatuješ se na mě?“ ptala jsem se dychtivě. „Jo,“ kýval hlavou. „Pamatuje si vás,“ vložila se do toho jeho maminka,“ tuhle jsme se dívali na fotky ze školky, hned začal povídat, kdo to je a co jste dělali! Jak jste hráli na piáno a na bubínky, na všechno si pamatuje, je to až k nevíře!“

Z takových setkání mám vždycky velkou radost. Jára chodil do první třídy na klasickou ZŠ, s asistentem, samozřejmě, pak musel přejít do speciální školy. Teď pracuje v jedné chráněné dílně. Bydlí s rodiči a mladšími sourozenci, jednou pravděpodobně přijde na řadu chráněné bydlení. Je milovaný celou rodinou, a já nepochybuju, že přes všechno trápení s ním jsou doma rádi, že ho mají, a Jára jim jejich lásku oplácí...