Hurá do tanečních II.

Konečně do tanečních! Tak dlouho jsem se těšila! Bylo mi srdečně jedno, že mám kluka, takže se ode mne jaksi neočekává, že bych měla svou ratolest doprovázet. Však já se tam nějak vetřu!

„Hele, vem mě s sebou,“ hučela jsem do syna v netrpělivě očekávaný den D, přičemž jsem s jistotou očekávala buď rovnou odmítnutí, nebo aspoň zdráhání. Nic takového. „Klidně pojď,“ pozval mě syn, „ale očekávám, že se mi nebudeš smát, naopak, že to tam zkoukneš a pak mě to eventuelně doma naučíš!“ Zatetelila jsem se blahem, přestože šlo o jasnou vypráskanost ze strany mého dítěte, a šla se chystat.

Také chlapec odložil svou nepostradatelnou okapucovanou mikinu, kterou podezírám, že mu neustálým nošením již přirostla nafest k tělu, zabalil tělo do bílé košile, tmavě červeného motýla a černého obleku, a před očima se mi proměnil v mladého muže, takže jsme mohli vyrazit vstříc tanečnímu dobrodružství.  

Připomněla jsem si při té příležitosti, jak mě cestou do tanečních pokaždé pobolívalo břicho vzrušením, které nemělo daleko ke strachu: budu to umět? Přijde pro mě někdo nebo budu sedět? Bude tam kluk, který bude aspoň tak velký jako já, aby mi nefuněl do výstřihu? (Funěli, až na pár čestných  výjimek, skoro všichni...) Chodila jsem na Žofín k panu Konečnému, a strašně jsem si to užila; nakonec jsem tancovala čtyři roky (už se stálým partnerem, který byl dokonce o fousínek vyšší), a vzpomínám na ně dodnes jako na nejhezčí v mém životě...

Vkročili jsme do sálu. Dosud netečný, ba zdánlivě téměř klimbající jinoch pohledem zkušeného gynekologa projel všechny skupinky přítomných dívek. Vzápětí si odhodlaně natáhl rukavice jak vrah, který se právě rozhodl k činu, potřásl svými lehce narezlými loknami na pozdrav a ztratil se mi z očí.

Se zájmem jsem obhlížela okolí. Hodně se změnilo od dob, kdy jsem chodila do tanečních já! Tehdy to byla slavnostní událost pro celou rodinu, přinejmenším pro dcery a jejich maminky, které je s nadšením pravidelně doprovázely.  Zde jsem zaznamenala jen několik málo děvčat, která měla garde. Těch několik matek bylo navíc oblečeno zcela civilně, některé se bavily mezi sebou, aniž by pohlédly na parket, natož pak na své dcerky, jedna telefonovala na chodbě, druhá, rovněž na chodbě, cvakala na noteboku... Jedním slovem úpadek.

Jak jsem řekla, většina dívek byla v tanečních bez maminek, ale samy nebyly. Ukázalo se, že mají s sebou pro jistotu tanečního partnera. Jednoduše se posichrovaly proti případnému „sezení“.  Pak se ovšem při volence schovávaly, aby si je nevybral jiný, než ten jejich tanečník. Totéž dělali jejich partneři při dámské volence.

I tak dal můj syn dohromady docela slušný vozový park nejrozmanitějších tmavovlásek, od přírodních až po ty, kterým něžně říkal „emačky“a spravedlivě je střídal. Stejně tak ony.  Soucitně jsem je při dámské volence hladila pohledem. Můj syn je totiž takřka ve všech ohledech kopií svého otce, a není důvodu namlouvat si, že co se tance týče, bude na tom nějak významně jinak. Upřímně řečeno- ani jsem nečekala, že o taneční projeví zájem. Moje temné tušení se víceméně obratem potvrdilo, a když jsem byla nucena sledovat, jak místo dvou malých krůčků tvrdošíjně prosazuje jeden obrovský, pocítila jsem dravou chuť vrhnout se na parket, přičapnout si a ručně mu posunovat nohy.

O přestávce jsme se uchýlili o patro níž, kde nikdo nebyl, a provedli jsme bleskové doučování, které syn po pauze svědomitě zhodnotil, takže asistent už se posléze mohl přesunout k jinému klopýtajícímu páru, kterýchžto tu bylo pohříchu víc než dost...

„Byla to paráda,“ opakoval syn po cestě domů dokola,“ doufám, že jdeš příště zase se mnou?!“