Hele, víš co, pocem, já si tě pořádně vočmuchám!

Jak jsem řekla, tak jsem učinila: očichala jsem syna tak důkladně, že by se policejní pes, cvičený na drogy, ode mne mohl učit, přičemž jsem jím neurvale otáčela dokola. A syn se urazil, což je mi srdečně jedno.  Nemá smrdět kouřem....

Musel na mne dýchnout, půjčit mi ruce a ukázat kapsy a batoh. Zkrátka mateřská šikana jak vyšitá, bylo mi řečeno, navíc vzhledem k čerstvé plnoletosti obtěžovaného dost absurdní. To je mi rovněž jedno.

Já jsem ho pracně neporodila proto, aby se teď mrzačil cigaretami. Syn protočil oči v sloup, tak jsem mu ještě posloužila přesnou informací, kolik stojí vypiplání extrémně nedonošeného dítěte, což byl jeho případ, a přidala výhrůžku, že to řeknu lékařům a sestrám z JIPky v Podolské porodnici, kteří tehdy kvůli němu čtyři měsíce nespali.

A ztřískám ho jak koně.

A nebudu s ním mluvit.

A navedu obě feny, aby s ním nemluvily ani ony.

A bude bez kapesného.

A bude spát v kočárkárně, protože by mi zasmradil celý byt.

A nepojede na chatu, protože by mi zasmradil celou chatu, celý les, rybník i příjezdovou cestu, včetně studně a sklepa.

Tak!

Nesnáším cigarety, kouř, kouření, kuřáky: fujtajbl!

Syn mě chvíli zkoumavě pozoroval, jak dalece to myslím vážně, pak se pokusil o smířlivý tón: „Já jsem jenom stál u kamaráda, který si zrovna zapálil,“ zabručel. „Kouř šel v tu chvíli zrovna směrem ke mně, tak jsem asi načichnul!“

Trochu mě to uklidnilo, nicméně stejně jsem mu navíc ještě vynadala, že stojí poblíž, když si někdo ničí zdraví. Vždyť pasívní kouření je stejně škodlivé jako aktivní! Ne-li ještě horší! Ulevilo se mi, že můj chlapeček je v tom nevinně. Já to věděla: osobní příklad a výchova, to je tutovka! A hlavně- přece by mi nelhal!

Nedávno jsem na toto téma obšírně pohovořila před o hodně mladším kolegou- kuřákem v jistém kursu. „Co ti na to říkali rodiče?“ vyptávala jsem se pohoršeně. „Ti to dodnes neví,“ zasmál se. To by se mnou nemluvili, oni jsou zavilí nekuřáci a antikuřáci!“ „Neříkej mi, že to z tebe nikdy necítili,“ nevěřila jsem, „zvlášť, když sami nekouří!“. „A no tak jisté podezření měli, ale já jim namluvil, tu že jsem stál vedle kuřáka na zastávce, tu že jsem podržel kamarádovi hořící cigaretu, tu že vítr vál od čoudící skupinky směrem ke mně... Znáš to, ne,“ znovu se zasmál, zato já měla po náladě. Třeba to tak znám, jenom o tom nevím!

Zas ta strašná nejistota. I kdybych se učmuchala do bezvědomí, nic nepoznám a ...asi...nic nezmůžu!?