Harry

Jednoho jarního večera se objevil na malém plácku před domem. Nejdříve se bázlivě schovával za popelnicemi, pak se odvážil do křoví u zastávky, a nakonec bez zábran obcházel celým prostorem a zkoumavě očmuchával, co se dalo.

Zase začínal mít zájem o své okolí, zas po dlouhé době měl chuť k jídlu, a hlavně: opět zatoužil k někomu patřit. Mít rád. A těšit se z lásky svého pána, tak jak si to pamatoval z dřívějška.

Vlastně dodnes nepochopil, kam se jeho milovaný pán ztratil! Kdo to taky má chápat! Večer miska plná voňavého masa, teplé ruce v jeho kožíšku a spousta laskavých slov. „Harry, ty jsi ale pašák! Vždyť ty jsi vlastně starší než já, no představ si to! No kdo by to do tebe řekl? Nikdo, povídám! Leda že špatně vidíš, no jo, to já taky, chlapče. To já taky. A taky mizerně slyšíme. Ale jsme rádi na světě, co, kamaráde, co? No jo, no jo...“

A pak ráno spousta cizích lidí, zmatek, slova, kterým nerozuměl: exitus...,žil sám... starý jak Metuzalém,... útulek nebo injekce,... Harry byl úplně omámený hrůzou a žalem, ničemu nerozuměl. Proč se jeho pán nehýbe? Když mu drcnul svým čenichem do ruky, visící z postele, aby naznačil, že dnes se ještě nedrbalo za uchem, ani pod bradou a vůbec nikde, ruku nepoznával. Byla chladná, a i když voněla jako ruka jeho pána, jako by mu nepatřila.

Vyklouzl ze dveří a ze všech sil se rozběhl za podivným autem, které jeho pána odváželo, ale brzy mu došly síly a on se musel zastavit. Zatímco auto mizelo v dálce, Harry se žalostně rozplakal. Vyl a naříkal, občas dýchavičně štěknul. Auta ho s troubením opatrně míjela, nakonec ho odehnala nějaká žena, která o něj měla strach. „Utíkej domů, honem, to chceš, aby tě něco přejelo? Šup!“ Ještě za ním zatleskala a zadupala, aby ho popohnala.

Celý vyčerpaný se tedy vydal zpět k domovu. Někde uvnitř pociťoval maličkou naději, že se mu to jenom zdálo. Že přijde ke dveřím, zaškrábe packou, dveře se rozletí a jeho pán bude stát v předsíni a bude mít radost. „Haryčku, ty tuláku, tak ty ses mi vrátil? No pojď honem, no pojď, podívej, schoval jsem ti kostičku, ta je...ňam, viď, blecháči...!“

Škrábal, volal, skákal na kliku, ale všechno marné. Znovu se roznaříkal. Ani nevěděl, jak dlouho ležel přede dveřmi. Pak se mátožně zvedl a na pojednou zesláblých nohou se vydal pryč. Věděl, že se sem už nevrátí.

Několik dní se toulal, občas našel jídlo u popelnic, jednou mu hodil nějaký kluk svou svačinu, někdy taky žebral u stánku s párky v rohlíku. V zásadě mu bylo jedno, co sežere i kde přespí; bylo mu jedno všechno.

Až jednou spatřil něco, co ho dokonale probralo k životu! Z obchodu, před kterým Harry okouněl, vyšel starý muž v placaté čepici a zmačkané bundě. V psovi se zatajil dech. Je to možné – není to možné, byl najednou jak posedlý. Takovou bundu i čapku nosil přece jeho pán! A ta vůně, ...no, nebyla to vůně jeho pána, to zas ne, ale ta kouřící věc, kterou držel v ruce a čas od času přiložil k obličeji, to Harykovi něco silně připomnělo. Radostně se vrhnul k muži. Zblízka bylo jasné, že to jeho pán není, ale když polevilo prvotní zklamání, dostal nápad: když tedy už nemá mít svého původního přítele, nemohl by žít s tímhle člověkem, který je mu něčím tak podobný?

Obezřetně se za ním vydal. S nadšením si uvědomil, že i tenhle muž se při chůzi opírá o hůl, dokonce úplně stejnou, jako měli doma! „Harry, kamaráde, přines mi hůl, půjdeme se trochu projít, co myslíš,“ blesklo mu hlavou, a on radostně popoběhl.

Muž se pomalu belhal k nedaleké bytovce. Bolela ho záda, ještě mu v hlavě pobublával vztek, jak se v krámě pohádal s pokladní, pak i u výkupu lahví, těžko říct, kdo ho víc rozčílil; koneckonců - vztek a nenávist, kterou pociťoval, a to nikoli jenom dnes, byla všeobjímající: muž nenáviděl celý svět.

Na rohu si všimnul psa. Táhne se za mnou jako smůla, pomyslel si. Nechávaj‘ to takhle samotný běhat mezi lidma, jeden aby se bál, že ho nějakej takovej parchant prašivej pokouše! Když odemykal vchodové dveře, viděl, že pes postává opodál a upřeně na něj hledí. Nespokojeně zavrtěl hlavou, odhodil nedopalek, zašel dovnitř a pečlivě za sebou zamkl.

Uvařil si buřtguláš, a najedl se; zbytek si uschová na zítra. Na noc dá kastrůlek na balkón, a hned ráno si ho ohřeje. S chlebem to bude chutná snídaně! Jak se tak shýbal, opět zaznamenal toho toulavého špinavého psa. Ležel hned pod balkónem a upřeně zíral nahoru. Když spatřil muže, nesměle zavrtěl ocasem. Ten se zamračil. Hergot, ten syčák neodtáhl! Určitě má vzteklinu! A určitě tam bude i ráno, ten se tam usalašil jednou pro vždy, neřád – pod jeho balkónem! Vždyť on na něj číhá! Doslova! Tak to je! No jo!

Což takhle zavolat policajty, aby ho zastřelili, napadlo ho. Vždyť je nebezpečný! Snad má právo na nějakou ochranu! Uplivl si. Ti by ho leda tak odchytili a odvezli do nějakého toho nóbl útulku, kde by žral za naše! Za moje! Měl by se tam líp, než já tady! A na telefon mu taky nikdo nic nepřidá... To ne. Má lepší nápad!

Shýbl se, vzal opět kastrůlek a odnesl ho dovnitř. Guláš vyklopil na starou misku z umělé hmoty a vydal se s ní do komory. V úplně nejhořejším regále měl plastovou nádobku, pečlivě zabalenou v igelitu. Na etiketě byl obrázek – lebka s překříženými hnáty. Opatrně odšrouboval víčko a celý obsah nasypal do misky. Posupně se zasmál. Tak! Budeš zírat, já ti dám- zaclánět mi tady, šmejde! Nádobku, teď již prázdnou, zase uzavřel, zabalil a vložil do odpadkového koše v předsíni. Směs v misce zamíchal špejlí a také ji vložil do odpadků. Spokojeně vyšel s miskou z bytu.

Pes jakoby na něj čekal. Přišel blíž, sedl si a rozpačitě se podrbal. Tak jsem si tě přecejenom přivolal, pomyslel si blaženě. Nechtěl se hned vrhnout na jídlo, přestože z misky, kterou držel starý muž v ruce, stoupala báječná vůně. Prostě báječná. Harry si najednou vzpomněl: „Tak jak to voní, Harry, báječně, co, řekni,“ jeho pán mu škádlivě kroužil miskou kolem nosu, „počkej, ještě je to horký, zatím se kochej vůní, to má taky něco do sebe!“

Probral ho až prudký pohyb blízko něj a klepnutí misky o zem. Muž zašel opět do domu, vzápětí se objevil na balkóně, kde se posadil, zapálil si cigaretu a upřeně sledoval starého psa u vchodu.

Ten s chutí hltal zbytky od večeře, ale neopomněl co chvíli pozvednout hlavu a vyslat vděčný pohled k balkónu.