Hadice nebo vykulit oči?

Nedávno jsem se zúčastnila debaty na téma ‚Trestat či netrestat, popřípadě jakým způsobem‘. Tato akce mi zavraždila celé odpoledne, aniž by kdokoli pronesl cokoli nového a přínosného. Zajímavé to teprve začalo být, když jsme začaly s kolegyněmi cestou domů zveřejňovat vlastní zkušenosti. Docela síla, fakt. Zjistila jsem, že celá naše rodina je v trestání silně zaostalá a že jsme všichni měli nejen díky tomu nóbl život...

Já osobně jsem dostala viks slovy dvakrát za život a dodnes si pamatuju, za co to bylo. Jak to měly moje sestry, si bohužel nepamatuju, protože v době, kdy jsem se začala rozhlížet po světě, už byly prakticky všechny dospělé, u bratra si pamatuju jeden jediný incident, ovšem s luxusním trestem! To mu bylo asi tak čtrnáct, patnáct, a měl se nějak negentlemansky dotknout (doslova) starší, hezké a lákavě vyvinuté kamarádky z vedlejší chaty, která bráchu obratem napráskala našemu otci. Ač jinak byl bratr jakožto široko daleko jediný samec v potomstvu hájen a chráněn, tentokrát se táta neobyčejně rozlítil, popadl ve sklepě asi dva metry dlouhou černou hadici, a s řevem honil milého bratra kolem rybníka. Asi po třetím kolečku dopadli zcela vysílený otec a poněkud pruhovaný chlapec pod borovici, kde proběhla teoretická část trestu. Řekla bych, že „osahávací“ problém byl vyřešen jednou provždy. (Bez následků, bratr se později oženil, dokonce dvakrát…)

Když byl můj syn malý, byl bit minimálně. Ne že bych byla tak vzorná matka nebo snad syn tak výchovně nenáročný! Právě naopak! (Nasadil pomyslnou laťku tak vysoko, že z toho dodnes těží všichni moji žáčci: připadají mi neobyčejně klidní, poslušní a hodní.) Dokonce se někdy sama sebe ptám, jak to, že jsme se oba dožili tak vysokého věku… Nemělo smysl ho mydlit, protože by to bylo stejně k ničemu, zbytečně bych se ještě více vyčerpávala. Zní to poněkud hystericky, ale kdo má doma hyperaktivního potomka, ví, o čem mluvím. A tou hyperaktivitou nemyslím to, když dítě trochu rychleji popoběhne a zatleská ručičkama, nýbrž skutečnou diagnózu. Diagnózu jak prase.(Pro podobně potrefené přidávám, že hodně pomůže čas, nezoufejte.)

Když byl větší, a vlastně to platí dosud, ukázalo se, že je syn extrémně cudný a citlivý na neslušné výrazy. Pokud jsem byla donucena zaklít, popřípadě použít peprnějšího výrazu, abych si alespoň trochu ulevila a neranila mě mrtvice, byl konsternován. Nemusím zdůrazňovat, že toho dodnes nestydatě využívám…Ale ne tak, že bych od rána do noci vyřvávala sprosťárny! Toho věru ani není třeba!

Nedávno jsem touto svou usměrňovací metodou šokovala své rodiče: moje téměř dvoumetrové dítě se naklánělo z jejich balkónu ve 4. patře!, v pantoflích!, zábradlí někde ve výši kyčlí a na standardní opakované upozorňování nereagovalo. Přistoupila jsem blíž a nevzrušeným hlasem pronesla: „Pojď z toho balkónu nebo budu mluvit sprostě! Jeden oplzlý výraz za druhým budu chrlit, uvidíš!“ Zatímco rodiče, jejichž nejsprostším slovem je ‚ krucipísek ‘ s úžasem civěli do vzduchu před sebou, syn obratem pronesl „jo, jo“ a překotně se přemístil do bezpečí.

Ale abych si nehrála na ušlechtilou…I můj chlapeček okusil hadici. A to docela nedávno. Ale koledoval si o to! V koupelně nemáme klasické dveře, ale takové ty shrnovací. Šetří místo, kterého máme v našem mini- bytě pomálu, vypadají pěkně, ale…nedají se zamknout ani nijak zajistit proti nečekanému vpádu. Donedávna tato skutečnost nepředstavovala žádný problém, tím spíš, že v případě obsazené koupelny dole prosvítalo světlo. A pokud se někdo v roztržitosti spletl a vstoupil, nic se nedělo. Jakožto puritáni bychom v tak malém bytě společně neobstáli. Jenže můj syn se z nějakého důvodu začal bavit tím, že se „pletl“ zhruba tak dvacetkrát za dobu, kterou jsem v koupelně strávila. Tu se chtěl opláchnout, tu měl v županu kapesník (zřejmě jediný na světě!), tu to, tu ono… Tedy – jak už jsem naznačila – nejsem puritán, moje nároky na soukromí a prostor jsou minimální; už dávno jsem si zvykla, že kamkoli v našem přeplněném bytě stoupnu, pokaždé už tam někdo je, ať už zvíře nebo člověk, ale abych se v klidu ani neosprchovala, to mi teda přišlo líto! To teda ne! A tak když syn opět nenuceně rozrazil dveře koupelny, vymrštila jsem se z vany jak delfín, popadla nově zakoupený náhradní šlauch od pračky ( že by genetická zátěž?), bleskově jsem ho vybalila a pustila se za provinilcem. Nevím, co si myslel, když ho jeho mokrá matka s řevem naháněla hadicí, ani jestli jsem mu nějak nepošramotila jeho další psychosexuální vývoj, každopádně tento čin přinesl ovoce, kterého jsem se od racionálního domlouvání nedočkala: kdybych se sprchovala týden v kuse, do koupelny mi nevleze!

Závěrem musím uklidnit všechny rodiče, kteří mi během mého života svěřovali nebo teprve svěří své děti. Žádná hadice! Žádná neslušná slova! Nelekejte se! I když opět netradiční metody, uznávám….    V mojí třídě bývá možno zaslechnout podobné hlášky:  „Nezlob, nebo paní učitelka vykulí oči!“ „No, už hejbá obočím!“ A vztahy máme nadstandardní…