Dvory, dvorky, dvorečky aneb jak si skočit přes plot

Tak mi zrušili další dvorek. No, dvorek…Byla to spíš taková minizahrádka. Zahrádečka. Chodila jsem kolem pokaždé, když jsem šla navštívit rodiče. Ale já to čekala! Už když se na domě objevila cedule STAVBA POVOLENA, zatrnulo mi, a když se stejná objevila i na plotě, věděla jsem, že je zle.

I můj syn, kdykoli jsem se vracela od babičky a dědy, se s úzkostí vyptával: „Tak co, jsou tam?“ Ptal se na stromy. Na stříbrný smrk, krásně huňatý a trochu pokroucený, který rostl těsně u domu, vlastně svými větvemi nakukoval do všech tří pater a každé Vánoce byl láskyplně ozdoben třemi druhy ozdob: v přízemí chlupatými stříbrnými řetězy, za které s oblibou svorně tahala celá kočičí rodina, která tu odnepaměti žila, v prvním patře bimbaly červené koule a nakonec veliká korálková hvězda na samé špičce potvrzovala čestné členství milého stromu ve všech zdejších rodinách.

Hned naproti žily dva důstojné kaštany. Bylo jim možná sto let a byly na to patřičně hrdé. Pod nimi na secesně zakroucených, každé jaro pečlivě natíraných lavičkách, vysedávaly stařenky jak z minulého století a navzájem se masírovaly s již zmiňovanou mourovatou rodinkou. Svět plný hluku, spěchu a nervozity zůstal bezpečně za litinovým plotem se zašpičatělými srdíčky a lístečky. A to bylo dobře. Moc dobře.

Tak smrk už tam není, kaštany tam nejsou, ani lavičky, a já se obávám, že ani ty kočky. Celou zahrádku asi někdo proklel, zmizela beze zbytku. Nezbylo z ní ani stéblo trávy. Všude samý beton, na něm zaparkovaná auta, zatím jenom pár, ale jistě brzy přibudou další, bedlivě - rozuměj placeně -  hlídaná. Cha! I kdyby sebebedlivěji…To parkoviště, které vzniklo na zavražděné zahrádce, jsem pro změnu proklela já, a to tak mohutně a hutně, že neúspěch je prakticky stoprocentně zaručen! Ani parkoviště, ani garáže, ani hospoda pod širým nebem, ani nic podobného se tu nebude mít dobře. Nikdy!

No jo, hospody pod širým nebem teď frčí! Jen v našem bloku jsou tři. Pardon, vlastně ne hospody, vinárny! A s jak honosným názvem, to by jeden zíral! Také zírám: večer se tam velmi zvolna procházejí dámy, šustící dlouhými šaty, se sklenkou v ruce a decentně uzobávající jednohubky, ráno pak se tam velmi hbitě prohánějí potkani, pleskající dlouhými lysými ocasy a čile shledávající případné drobečky. Obě tyto skupiny - k mému žalu-přesně dodržují svůj určený čas, takže můj poněkud sadistický, leč vroucný sen - aby se všichni alespoň jednou setkali, a to tak, že před mýma škodolibýma očima, zřejmě zůstane nesplněn. V zásadě fandím spíše potkanům, mor - nemor, ocas - neocas, nepiští o půlnoci karaoke a nezvrací nám před domem…

Moje posedlost zahrádkami a dvorky má dozajista kořeny hluboko v mém dětství. Toto se z nemalé části realizovalo právě na jednom v mnoha směrech ojedinělém pražském dvorku a na několika ještě úžasnějších okolních zahradách. Na dvoře bylo hřiště, kde se dalo hrát cokoli, cvičit na klepadle a na sušáku na prádlo, šplhat na stromy i okolní zdi, jezdit na kole, v létě řádit s kropicí hadicí nataženou okénkem prádelny (mimochodem - dostříkne až do druhého patra), v zimě na kluzišti, ale to zdaleka nebylo všechno!

Tak třeba hned vedle dvora byla truhlárna s vysoko vyskládaným dřevem,, které nám skýtalo vzrušující prolézačky a skrýše. Troufám si tvrdit, že zdaleka nejsem jediná, kdo v útulném koutě mezi plotem a stěnou z ježatých desek, plných třísek, poznal kouzlo prvních polibků, o dalších kouzlech ani nemluvě! Díky truhlárně jsem se rovněž naučila velmi rychle utíkat a dokonce i kličkovat, to když nás vedoucí přistihl, jak si na statném táboráku uprostřed dubových fošen tavíme sklo (můj nápad) a honil nás s klackem a hadicí od Minimaxu v ruce po širém okolí.

Nejpůvabnější ale byly okolní zahrady. Dodnes si pamatuji, kde rostly hrušky Alexandry, kde načervenalé soudečky plné sladké šťávy a vos, kde ryngle, ořechy, psí víno nebo alespoň šťovík. Ne že by nám rodiče nekupovali jídlo! Ale sedět pět metrů vysoko na větvi a cpát se za ďábelského pokřiku domorodých závistivých důchodkyň, nutno upřesnit platonického pokřiku, protože všechny tyto zahrady byly zpustlé a zhusta bez přístupových cest, byla rozkoš, které se spořádané chroupání ovoce doma někde v kuchyni nemohlo rovnat.

V jedné takové zarostlé zahradě byl altánek s prosklenou střechou, náš altánek, aby bylo jasno, v jiné malá opuštěná továrnička s vysokánským komínem.(Nyní penzion). Dnes jdou na mě mrákoty, nejen když o něj byť jenom zavadím koutkem oka, ale hlavně když si připomenu, jak jsme na něj celkem běžně šplhávali, někteří dokonce i zevnitř po kovových stupátkách. Nemluvě o tom, kolik vysokých polorozdrolených zdí a chatrných zrezivělých plotů jsme museli za tímto účelem překonat! Někdy se sama sebe ptám, jak je možné, že jsme se všichni dožili dospělosti…

Pikantní je, že za celé dětství jsme já, moji sourozenci  i kamarádi  ze sousedství oficiálně jinam nesměli. Na Folimance, nejbližším to veřejném hřišti, údajně byli pedofilové, navíc  tam  každou chvíli padali z mostu sebevrazi a sveřepě se trefovali do ubohých nevinných dětí, do vzdálenější Grébovky to bylo přes rušnou křižovatku a taky tam byli určitě pedofilové, jen tak bloumat po ulicích - to bychom zvlčili, no a ti pedofilové tam byli rovněž, protože někudy na tu Folimanku a do té Grébovky logicky museli přijít, že…

Jenom na dvorečku jsme byli v bezpečí!

My, všechny děti, jsme postupně prošly obdobím naprosté závislosti a okouzlením, pak obdobím bouřlivé vzpoury - to když naši rodiče pošetile, leč paličatě doufali, že nás udrží na dvorku (a pod dohledem) alespoň do pětatřiceti, a nakonec přišla nostalgie, něžné nekritické vzpomínky, protože ani naše soustava dvorků a zahrad už dávno není, čím bývala.

Všichni z naší bývalé dvorní tlupy s neutuchajícím nadšením vzpomínají: pamatuješ, jak jsme skákali s deštníkem coby padákem z  Meopty? ( Dnes hotel). Kdyby mi můj syn svěřil, že skáče bos s deštníkem v ruce z prakticky prvního patra, asi by byl vzápětí sirotkem.  A což jak jsme soutěžili, kdo nejdéle vydrží zavěšen na nejnižší větvi topolu hlavou dolů? (Vyhrál to můj bratr, ale od té doby z nějakého důvodu nemá rád topoly; já jsem -prý - spadla jako třetí…)

Vzpomínek je spousta, mně se ale hlavně vybavuje tahle: s radostnou, až bujarou rozkoší po nekonečném úmorném půldni ve škole, popřípadě dalších nejapných zážitcích, běžím s hurónským pokřikem (moji bývalí sousedé nechť dodatečně prominou) přes celý náš dvůr, s divokým odrazem skáču na plot, až zachrustí (naše bývalé OPBH nechť mi dodatečně promine) a přemetem se přehoupnu  do míst, kam za mnou  nikdo nemůže!

Ten pocit absolutní volnosti a svobody se už nikdy nevrátí, i když ten přemet bych určitě ještě zvládla, mám ho v krvi! A taky bych…

Ach jo, já vím, časy se mění, s tím nehnu, asi…                                                                                                  Ale když mně to tak strašně chybí, co bych za to dala- moci si jen tak skočit přes plot!