Dvoje narozeniny aneb Všechno nejlepší, Nando!

Nanda je malá holčička, která slaví dvoje narozeniny. Ty první má v květnu, druhé v listopadu. Zatím neví úplně přesně, co ty druhé znamenají, na to je ještě malá.

Druhého listopadu jsme si ji přivezli z jednoho domečku uprostřed lesů. Kolem něj byla veliká zahrada a hřiště, kde si hrála s ostatními dětmi. Dětí tam bylo moc a moc, ale nebyly tam žádné maminky ani tatínkové. Nebyly tam ani babičky, dědové, nebyl tam dokonce ani žádný pes, o kočkách nemluvě. Byly tam sestřičky a paní doktorka a kuchařky, které se o ty děti staraly.

Do toho domečku přijížděli rodiče, kteří chtěli nějaké děťátko. Odvezli si je domů, někdy třeba i víc dětí najednou, a byla z nich ze všech rodina.

Jednou jsem tam přijela já. Už jsem věděla, že tam na mě už dlouho čeká jedna malá holčička. Nanynka. Když jsem vstoupila do chodby oddělení, kde v tu dobu bydlela, hned jsem ji uviděla a mezi všemi ostatními dětmi okamžitě poznala. Byla ze všech nejmenší, měla veliké modré oči a hnědé rozcuchané vlásky. Sotva mě uviděla, začala strašně brečet. Ostatní děti se ke mně seběhly, hladily mě, zdravily, ale ona se na mě jenom dívala a brečela. Myslela jsem, že mě nechce, ale dozvěděla se, že takhle reaguje na všechny lidi kromě jedné jediné sestřičky. Nikoho jiného nechtěla ani vidět.

Hned druhý den jsem za ní přijela znovu, a pak každý další den až do odjezdu. Za pár dní už brečela, když jsem od ní odcházela. Koupala jsem ji, uspávala, mazlily jsme se spolu, už mi začala říkat "Mmm", jak ji to naučily sestřičky. Aby ostatní děti pochopily, že nepřicházím pro ně, jak doufaly, sestřičky jim řekly, že jsem "Nanynčina maminka". Pak taky dorazil "Nanynčin bratr", už dospělý, ale u drobotiny velmi žádaný. Oba noví sourozenci se spolu sčuchli prakticky obratem.

Jednoho dne jsem si přivezla velikou tašku, a v ní nové oblečení pro malou holčičku, botičky a hlavně kočárek. Oblékla jsem ji, a najednou vypadala úplně jinak, než v oblečcích, které do té doby nosila! Jako by bylo vidět, že je to jenom její oblečení. I sestřičky to poznaly. Seděly posmutněle na sesterně a čekaly na nás, až se přijdeme rozloučit. I slzička ukápla... "Už je maminčina!" okomentovala změnu jedna z nich.

A měla pravdu. Nanda už byla moje! (A já její...) Doma se jí strašně líbilo. Nemohla se vynadívat a vynadivit. Postýlka se jí líbila, hlavně že z ní dohlédla i na moji postel! "Připravte se na to, že první dny, ale hlavně noci bude poplakávat! " kladla mi na srdce sestřička. Myslela jsem, že to bude jako se štěnětem, ale Nanda po ukolébavce a pomazlení usnula jako kámen ve vodě, bez jediného kviknutí, a hned ráno mě vesele volala přes šprycle své postýlky! Když si odmyslím,  že to bylo v půl páté, byl to jeden z mých nejhezčích okamžiků v životě!

Čas letí. Z miminka je školkanda! Co dělá teď? Právě funí v předsíni. "Já mám už tak strašně velký chodidlíčka!" opakuje si uneseně. Svoje packy č.24 napasované v mých lodičkách, šmajdá po předsíni a shání se, co k nim...