Dvě srdce

„Chceš mi snad naznačit, že jsem ti před pěti minutami dala novou plínku, a ty ses pokakala? Nemohlas to třeba udělat ještě do té předchozí, ne a ne, co?“ Malá vrtěla hlavou a smála se jak krokodýl- jen se zakousnout. Směje se skoro pořád, batolátko naše, hned jak jsme si ji přivezli.

Jinak dovol, abych tě přátelsky upozornila, že pod postýlkou máš nočník!“ Prskla jsem holčičce na bříško, až smíchy zakolotala, a rychle jsem jí natáhla kombinézku na spaní. Žlutou, sametovou, s obrázkem motýlků. Strašně jí slušela. Jediné modrooké dítě v naší rodině! Přes ni jsem jí ještě natáhla mikinu- ne snad, že by u nás byla taková zima, ale moje holčička se ráda svléká. Potřebuje na to mnohem méně času než já na to oblékání, nicméně mikina přes hlavu je dosud nad její síly...

„A na pelíšek!“ Stáhla jsme jí gumičky z culíků; je chlupatá jak tarantule, neviděla by na cestu! „To by tě tlačilo, víš?“ Malá zvedla ruce a zabroukala kus melodie „Houpy, houpy...“ Náš rituál. Posadila jsem se s ní do houpacího křesla. Pevně mě objala, položila si hlavičku na mou hruď a poslouchala. „Hele hele,“ ukazovala a napodobila tlukot srdce. „Srdíčko, to máš taky!“ Zaťukala jsem jí na hrudníček a položila jí ucho na srdíčko. „Ťuk, ťuk, srdíčko, Nanynčino srdíčko“, pohupovala jsem se, zatímco jsme si navzájem poslouchaly srdce. Nemohla se toho nabažit. „Máma!“ zavelela a položila si na mě hlavičku. „Nany!“ chytla mě za cop a stáhla mi hlavu na kombinézu.

Jsem starý, unavený člověk, odfrkávala jsem, zatímco jsem - celá orosená- asi tak po třicáté odchytávala Nany, která se pokoušela dostat k psicím a namasírovat jim čenichy. Jsou sice hodné, ale pro jistotu je zatím držím spíš od sebe. Hned po příjezdu z kojeneckého ústavu se sice všechny tři holky pořádně očmuchaly- dvě z nich doslova, táhne je to k sobě jak magnet, ale já to nějak nechci pokoušet, uvidíme časem... „Strašně starý, unavený člověk!“zavyla jsem zoufale, když jsem Nany uložila do postýlky, načež se otevřely dveře, kterými do pokoje důstojně vstoupila mladší vlčice a zcela samozřejmě zalezla pod postel. „Už chci mít svůj klid a ne se dohadovat se zvěřincem!“

Když usnula, dlouho jsem se na ni dívala. Přemýšlela jsem o tom, jak jsou cesty Boží nevyzpytatelné. Někde po světě pobíhají lidé, kteří Nanynku sice přivolali na svět, ale tím pro ně zájem o vlastní dítě skončil. Definitivně. Jejich holčička se teď tulí k úplně cizí ženě, které říká máma, nabažit se nemůžou ani jedna- dokonalé štěstí. Přemýšlela jsem, že nesmím aspoň dvacet let umřít. Musím ji vychovat, vyňuchat do růžova, dohlédnout, aby se s bráchou měli celý život tak rádi, jako teď, musím...

Usnula jsem s hlavou na pelesti. Probrala mě až Nanynka. Brutálně, s funěním, mi sundávala gumičku z vlasů. Asi nechtěla, aby mě to ve spánku tlačilo.