Dušičky, duše, geny, píchání slaměnek a jiné

Když mi není dobře na duši nebo se mi prostě jenom zdá, že je kolem mne víc lidí, než momentálně unesu, seberu se a jdu na hřbitov. Je tam ticho, nikdo se tam nemotá, nehlučí a nikdo po mně nic nechce. Klid.

Když je teplo, čtu si na lavičce, krmím veverky nebo prostě jen civím do korun zdejších prastarých stromů a dýchám. Na podzim se brouzdám spadaným strakatým listím, a šustíc hledám poloztracenou sílu do života. A taky dýchám.

Nejradši chodívám na Vyšehrad – mám to blízko a je tam vše, co potřebuju k regeneraci, včetně zvonkohry z chrámu sv. Petra a Pavla, navíc jsem v zajímavé společnosti, nicméně nepohrdnu ani méně atraktivním či známým hřbitovem. Zejména vesnické nebo horské polorozpadlé cintorínky mají velké kouzlo...

Dnes jsme si vyšli se synem, který po mně tuto-  pro někoho možná morbidní- zálibu zdědil, na Olšany. O nějakém klidu a rozjímání dnes nemohlo být ani řeči- přípravy na uctění památky zesnulých byly v plném proudu: davy vzpomínajících, svátečně, více či méně vkusně ozdobené  náhrobky, žmourající  světélka...

Procházeli jsme se po cestičkách, syn- student střední zahradnické školy – odborně hodnotil výzdobu a já vzpomínala. Ale nikoli na své zemřelé blízké, jak by se zřejmě slušelo, ale...na své dětství!

Dušičky, potažmo i Vánoce u nás v určitém smyslu začínaly už někdy v polovině srpna. Na chatu, kde jsme pravidelně trávívali prázdniny, jednoho dne přibrblal náš Wartburg kombi, dříve bílé, později už těžko určitelné barvy. Otec z něj vytáhl několik voňavých bedýnek sušených květin, pytle, kotouče drátu a krabici špendlíků.

První z bedýnek vysypal doprostřed prostorné desky stolu pod borovicí, přidal ostatní rekvizity, stručné pokyny ohledně očekávané jakosti požadovaného polotovaru, načež odešel do lesa na šišky- základ budoucích svícnů, věnců a „paťáků“- obrovských kytic na dřevěné podložce, které se pokládaly na hrob.

Kolem stolu jsme se shromáždili nejenom my- četní potomci zahradníka a prodejce květin a dušičkového a vánočního zboží- ale i naši kamarádi z okolních chat, které tato neobvyklá činnost neobyčejně vzrušovala. Svorně jsme napichovali slaměnky na špendlíky- ty pak přišly do věnečků, a nebo na dráty, což byl základ pro výrobu velice žádaných suchých kytic. Stačilo obložit svazeček slaměnek dalšími suchými rostlinami, staticí, tatarikou nebo nadýchaným „mariánským závojíčkem“, které otec zarputile pěstoval na zahradě, přesto, že jsme všichni na všechno jmenované měli šílenou alergii, a kytička byla na světě.

Pracovali jsme, kýchali u toho jak diví; z lesa solidárně kýchal otec, který se jízdou s tímto problematickým nákladem kontaminoval na zbytek léta, a to všechno nám mnohonásobně vracela ozvěna odněkud z protější strany rybníka, jako by tam někde řvala stohlavá saň. Spěchali jsme, nejenom aby už bylo hotovo, otec aby si posbíral své alergeny a odjel s nimi co nedál od našich odřených nosů, ale hlavně nás poháněla vidina výplatního dne. Otec nás totiž v žádném případě nevykořisťoval; ačkoli se základní platba za jednotku pohybovala v řádu haléřů, v konečné fázi jsme byli – alespoň v našich očích- celkem v balíku...

Naši měli nejdříve prodejní pult, o hodně později květinový stánek u hřbitova. Jejich zboží bylo vyhlášené kvalitou i dobrou cenou, tudíž jsme měli- zejména kolem svátků- nepředstavitelný frmol. Postávat u hřbitovní brány, podávat a balit zboží, ale i hlídat případné nenechavce, pro nás byla zcela samozřejmá aktivita, a hlavně-  zábava.

My děti jsme „nenápadně“ nastrkávaly „svoje“ věnečky a byly pyšné, když se líbily. Každým rokem jsem dělala několik čistě bílých slaměnkových věnců s růžovými nebo bleděmodrými stuhami- to pro rodiče, kteří vzpomínali na své děti. Na těch jsem si vždycky dávala specielně záležet, jako bych tím mohla nešťastné rodiče alespoň trochu utěšit. Každopádně se k nám pro ně každý rok vraceli...

Když skončil poslední prodejní den, sklidili, později zavřeli jsme „krám“, a šli se hromadně projít na hřbitov. Ukazovali jsme si, kde všude mají naše výtvory, porovnávali jsme je s výrobky ostatních prodejců (samozřejmě jsme byli ve všem nej!) a nakonec jsme položili to, co eventuelně zbylo, na některý z opuštěných hrobů, kam nikdo nepřišel vzpomínat. Ostatně to tak, pokud vím, dosud dělají všichni členové naší převeliké rodiny- toto řemeslo se totiž táhne naším rodem odnepaměti jako dlouhá ( slaměnková?) nit...

Já jsem tu nit přetrhla. Živím se úplně něčím jiným. Opustila jsem, jako jedna z mála, tradici naší rodiny. Zradila naše geny! Zůstala mi z nich jen to moje relaxování na hřbitovech, což je pro spoustu lidí nepochopitelné, až strašidelné! Zvrhla jsem se!

A nebo ne?

Z hlubokého zamyšlení mě vytrhnul přeskakující (jednou možná basový) hlas mého syna, velmi rozhořčený. “No to by mě hanba zfackovala do kulata, takhle to odfláknout!“

Automaticky jsem se podívala za jeho ukazující rukou, a nevěřila vlastním očím: syn pečlivě upravil stuhu jednoho rozpadajícího se věnce tak, aby zakryla uvolněný drát, pak se trochu stydlivě pootočil.

Vytáhl z kapsy svíčku, kterou jsem neomylně identifikovala jako čajovou z mé aromalampy, a zapálenou ji opatrně položil na vedlejší opuštěný hrob s polorozdroleným  náhrobním kamenem!