Dokud přelezete zamčenou hřbitovní branku, je to dobré...

Tak jsem přišla o svůj první zub. Byl hezký, bílý, bez kazu, osmička. Klubal se mi asi dvacet let, a stejně dlouhou dobu mě štval, protože měl dlouhý ohnutý kořen, který končil někde před uchem, a hrozilo, že nebudu moct otevírat pusu. Byla jsem zdrcená. „Tak to už je po mládí, bezzubá, šedivět jsem začala už dávno, teď už jenom vrásky,...“ Normálně jsem sama k sobě dost velkorysá, ale teď jsem si pokňučela. Nějak mi to prostě nesedlo. Padla na mě chandra. Konec světa, přinejmenším.

„Tak už stojím, holka, za prd,“ posteskla si onehdá moje bezmála devadesátiletá prateta. „Bez brejlí si ani do jehly nenavlíknu!“ Načež se vydala na potupnou cestu na oční, neb měla rozvyšívanou dečku, kterou například já bych bez čoček vůbec neviděla, natož abych se do ní trefovala jehlou nebo čímkoli jiným...

Vzpomněla jsem si na svou matku, an stála před zrcadlem, bylo jí tehdy kolem sedmdesátky, jak si našla ve svém černém načechraném drdolu několik stříbrných vlasů. „ Tak už jsem stará, začínám šedivět,“ povzdychla si naoko smutně, ale pak rozzářeně dodala: „Já jsem celý život toužila být prošedivělá, tak se mi to konečně splnilo!“ A důmyslně narafičila své dva tři šedivé vlásky tak, aby byly vidět.

Nedávno jsem byla se svým dvaaosmdesátiletým otcem na hřbitově. Jako vždy jsme se nemohli odtrhnout; byl hezký podvečer, seděli jsme u mámina hrobu, jako jsme dřív sedávali u její postele, povídali si o ní a vzpomínali. Nějak jsme zapomněli hlídat čas, takže když jsme se konečně dohrabali k hlavní bráně, byly čtyři minuty po sedmé, a brána byla zamčená. Byla to poctivá brána: nejméně tři metry vysoká, nahoře se špičatými ozdobnými bodci. A nikde nikdo, pochopitelně.

Věděla jsem, že na druhém konci je ještě jedna branka, daleko nižší a hladká. Někdy bývá odemčené déle-  než k ní dorazí správcové z venku, chvíli to trvá; i vydali jsme se tím směrem. Otec, který ještě vloni v nestřeženém okamžiku na chatě sám kopal studnu a aranžoval do ní i na ni skruže, a letos s pomocí pětimetrového žebře, který si sám před tím stloukl, spravoval střechu, se tvářil sebevědomě, a já, která celé dětství zdolávala všemožné zídky a ploty, rovněž. Buď bude otevřeno, nebo přelezeme. Víc možností není.

Vykasala jsem si dlouhou sukni, přebytky látky zastrčila za výstřih, vyskočila na branku, vzepjala se na rukou, přehodila nohy, a vzápětí doskočila na chodník. Zrovna šla okolo výprava cizinců, brebtajících nějakou neznámou řečí. Zapomněli na nejnovější kostel v Praze, ke kterému původně mířili, a zaměřili se na otce, který se snažil napodobit můj styl, avšak marně. Chyběl mu asi tak třiceticentimetrový kus dolních končetin, což kvitoval uraženým bručením. „To se ti to machruje, když máš dlouhý nohy, co!“ Nejdřív mě zmučeně požádal, abych mu dodala karimatku a spacák, že přijde až zítra, ale pak vynalezl svůj vlastní způsob, jak překonat vrátka: vyskočil na zídku, zachytil se jednou rukou stříšky, druhou větve bezu, který někdo jasnozřivý zasadil hned vedle, posadil se na branku jak veveřice na větev- a zůstal tak! Seskočit jen tak na nohy se bál, na to, aby se obrátil na břicho a spustil se dolů, zřejmě už neměl sílu.

Situaci, vpravdě prekérní, zachránili dva muži z výpravy. Vztáhli ruce vzhůru a naznačovali, že otce zachytí, jen ať se nebojí a skočí! To jsem prve nabízela otci i já, ale mně zřejmě nevěřil. Nakonec si důstojně upravil sako, zavřel oči a odrazil se. Pak už stál na cestě a šťastně tisknul ruce svým zachráncům. Ti už byli dávno ve své zemi, a otec pyšně vzpomínal a blahořečil. Hlavně se ale před každým nestoudně vytahoval: „Už jsi viděl /a chlapa v mém věku, aby zdolal taková vrata?“ opakoval donekonečna každému, na koho narazil. „Málo platné- ještě na tom nejsem tak zle!“

Stáří asi nemusí být zlé, když si ho člověk moc nepřipouští, sem tam nějaké to nepohodlné omezení, které však se dá obejít. Samozřejmě, když nepřijde vážná choroba, to je pak všechno jinak. „Mladej jsem byl osmdesát let, tak teď holt začnu bejt starej, no! Já se z toho nezblázním!“ souhlasil se mnou otec...