Devět z deseti učitelek okusují kosti

Devět z deseti učitelek okusují kosti, já mezi nimi. Mluvíme jedna přes druhou, přesně tak, jak učíme děti, že se to nemá, a je nám spolu dobře.

Naše každoroční slezina. Říkáme tomu, že se taky jednou sejdeme v jiném prostředí než školním a školkovském, aby nám už z těch dětí nehráblo.  Takže sedíme v restauraci, vyhlášené skvělými grilovanými žebírky, kromě jedné jsme si je objednaly všechny, uculujeme se na sebe, a vyprávíme si - hádejte o čem: samozřejmě o dětech!

Každá máme nějaké to „naše“ dítě, nezapomenutelné. Úderem třetího voňavého žebra přicházím na řadu já. Po krátkém zamyšlení dávám „do placu“ Jonáška z mého prvního působiště. Byl integrovaný a téměř okamžitě mezi námi obapolně vzplála láska na první pohled.

Jonášek byl synem dvou velmi mladých vědců. Jevil se jako téměř nezvladatelné dítě. Nevychované. Extrémně nešikovné. Vzteklé. Možná retardované? Tak ho i ohodnotili v klasické školce, načež se ho zbavili, respektive ho doporučili k nám, kde jsme byli specializovaní na děti, které z nějakého důvodu nemohly do běžné školky.

Ještě týž den, kdy k nám přišel, mi Jony napsal báseň. Ve čtyřech letech! Hůlkovým písmem, několik slok. Mluvil se mnou spisovně, zdvořile, v souvětích. Celkem jsem neměla důvod nemluvit s ním jako se sobě rovným. Byl mi za můj respekt vděčný. Probrali jsme spolu spoustu filozofických otázek, naučil mě zacházet s počítačem, za což mu děkuji. Neustále maloval nějaké záhadné vzorečky. Nosil si na to specielní čtverečkovaný sešit. Že jsem neznala onen vzorec, bylo celkem nepodstatné, víc mě zaujalo, že ho má na každém listě v každém čtverečku, z obou stran. Pak jsem přišla na to, že se tím uklidňoval.

Naprosto neschopný byl naopak v praktických dovednostech, včetně samoobslužných. „Ivanko, mě něco trápí,“ svěřil se mi jednou odpoledne. „A co tě trápí, Jonášku,“ ptala jsem se znepokojeně, protože se tvářil, jako by měl každým okamžikem omdlít. „Nedokážu to přesně definovat,“ děl ustaraně, „ale nemohu udělat ani krok!“ Kousla jsem se do rtů, abych nezavyla smíchy. Jonášek měl slipečky i tepláky kolem kotníků, jak si je zapomněl natáhnout po spaní. „Zkus si, Jony, vytáhnout kalhoty až nahoru,“ poradila jsem mu s kamennou tváří. Po několika pokusech bylo vše na svém místě a Jony zářil.  „Děkuju ti, Ivanko, ty mi vždycky tak dobře poradíš!“

Nejradši bych ho vzala do náruče a poňuchňala ho, ale včas jsem se zarazila. Přesně tohle Jonáš nesnášel. Nesnesl ani náhodný dotyk dětí při hře, radši si hrál sám. Ostatní děti to samozřejmě brzy vyčíhly. Jak už to tak bývá, jinakost přitáhla pokušitele. Od dotyků, které byly vysloveně určené k tomu, aby Jonyho vytočily, byl jen krůček k celkem regulérní šikaně, zvláště odpoledne, kdy se třídy mísily. Nejvíce na Jonyho útočil ten největší zbabělec z předškolní třídy. Věděl, že ránu nedostane zpět, tak si to užíval. Nějaké „ty ty ty“ od paní učitelky ho nijak nebralo.

„Jonáši, dneska to spolu vyřídíme jednou pro vždy,“ slíbila jsem mu, když si na to zase jednou stěžoval. ( Už jsem chápala ty „nepříčetné stavy“, které měl v posudku z minulé školky! ) Ten den jsem měla odpolední směsku já. Vzala jsem si Jonyho stranou.  „Máš dovoleno plácnout Toma zpátky, ale musíš pořádně, rozumíš? Aby si to pamatoval a už tě nechal na pokoji! Když to odflákneš, skočí po tobě a namele ti!“ zahovořila jsem sugestivně.

„Když já ale nemohu,“ naříkal Jonášek, „já se tak… štítím!“ Zamyslela jsem se. Navádím nevinné dítě k násilí, říkala jsem si sebekriticky. Ale jestli ho nenaučím se bránit, půjde to s ním dál. Každej blbeček si na něm bude odreagovávat komplexy. „Mám to,“ řekla jsem vážně. „Až tě zase bouchne, prostě zavřeš oči a rychle mu to vrátíš!“  Stál přede mnou jako hromádka neštěstí. „No,“ připustil nakonec váhavě, " to by snad šlo".

 Šlo! Jak na drátku!  Tomáš přistoupil k Jonáškovi, aby si načechral své pochybné ego a se smíchem ho třepl přes ruku. Jonáš se otočil a zavřel křečovitě oči. Po paměti kluka sejmul jak profesionál. Pak si letěl umýt ruce. „Začal sis!“ odehnala jsem žalobníka. „A jestli mu někdy ještě něco uděláš, bude to ještě horší!“ A Jonáš měl, přinejmenším do konce docházky do našeho zařízení, klid.

Poruchy autistického spektra…Co o nich vlastně víme? Jonáškovi jsme doporučili odklad, ač uměl číst, psát i počítat. Doufala jsem, že ho trochu zocelíme v sociálních záležitostech. No, něco šlo, něco ne. Šel do třídy s malým počtem dětí, aby mu to tam tak nelezlo na nervy. Nebylo to bez problémů, jak referovali ustaraní rodiče, kdykoli jsme se potkali. Ale šlo to.

I na gymplu to šlo. Teď je na VŠ, a je za hvězdu, i na té druhé VŠ, kterou studuje paralelně…