Dej mi ty zuby!

Můj dvaaosmdesátiletý otec jednoho dne usoudil, že už mu jeho oblíbený sport- dobíhání tramvají- nečiní to potěšení, jako dříve, a navštívil svého lékaře. Vždyť on se dokonce někdy i zadýchá! Zvláště když běží do kopce! Výsledkem bylo, že otci byla po mnoha vyšetřeních doporučena operace. Tato spočívala ve vyztužení srdeční tepny, což mi ledabyle vyložil mezi dvěma sousty závinu. Na rozdíl od něj jsem už další sousto nepolkla.

Otec si prozíravě zamluvil turistický zájezd, aby mu ho zatím, co se bude válet ve špitále, třeba nikdo nevyfoukl, a pár dní nato netrpělivě nastoupil do nemocnice. Svému lékaři naznačil, že poměrně dost spěchá, je tu víceméně na skok, a pak hned hodlá pokračovat směr Rudohoří, poté prý ulehl na operační stůl a usnul dříve, než jej stačili odborně uspat, jak mi líčila sestra, a já jí věřila každé slovo.

Druhý den, bylo to pár hodin po operaci, jsem s bušícím srdcem a třesoucíma se nohama nakráčela na koronární jednotku. Bylo mi sice hned zkraje řečeno, že otec je již pyšným majitelem a uživatelem stentu, operaci zvládl a celkově je na tom dobře, ale když jsem ho spatřila nehybně ležet na posteli, rozklepala jsem se ještě o něco víc... Barvu měl pěknou, což o to, skoro až moc, řekla bych-  tváře rudé, rty taky nápadně prokrvené, ale pohled na zpola přivřená víčka a pípající i mlčící přístroje okolo něj mi na klidu a dobrém pocitu nepřidal.

„Jak ti je,“ zašeptala jsem, když jsem zaznamenala, že otevřel oči. „Kolik je hodin?“ zeptal se zcela normálním hlasem. Trochu mě to udivilo, dokonce mě napadlo, zda se nehodlá sebrat a letět na zájezdový autobus, ale odpověděla jsem jakoby nic: „Půl dvanácté, proč?“ „Dej mi zuby!“ požádal mě dychtivým hlasem. „Zuby?“ opáčila jsem omráčeně. Snad mu v té narkóze nepřeskočilo? „No zuby,“ zopakoval netrpělivě. „A kde je máš?“ Zadoufala jsem, že neřekne ‚ zapadly mi do průdušnice, hmátni mi tam pro ně‘. „No kde bych je měl, v kapse saka! Támhle ve skříni.“ Aha. Prohrábla jsem všechny kapsy, ale po zubech ni stopy. „Podívej se do podšívky!“ Otcův hlas už zněl téměř zlostně. Jo do podšívky, ty brďo, pomyslela jsem si rozpačitě, a poslechla. Ukázalo se, že otcova podšívka je jedna velká kapsa, obsahujíci spoustu věcí, včetně již zmíněného falešného chrupu.

Otec se rozzářil: „No! Dej sem!“ mávnul zápěstím směrem k sobě. Vztekle odmítnul můj nápad, že bych mu je mohla třeba i opláchnout, zarazil si je rázně do obličeje a vyčkávavě se zahleděl na dveře. Ty se skutečně vzápětí otevřely. Pomocnice před sebou strkala vozík s obědem. „Hovězí s kaší,“ oznámil mi otec natěšeně. „Dej sem!“ znovu mávl rukou. „ Mám ti to držet?“ Zkusila jsem to. Otec si odhrnul všechny hadičky, položil si talíř na hruď, zabořil lžíci do kaše a labužnicky nasál vůni omáčky: „Hmmm...“ zamumlal spokojeně a letmo na mě pohlédl.

„Co je to s tebou dneska?“ podivil se upřímně.