Čůrací

Nedávno jsem navštívila známého, takto vysokoškolského pedagoga, v jeho zaměstnání. Byl už večer, na fakultě ni noha, a já byla líná přesouvat se kvůli dámským záchodkům na opačný konec dlouhatánské chodby, než kde se nacházela jeho pracovna. I byla jsem protekčně vpuštěna na WC pro pány; pro pány profesory a vědce, abych to upřesnila. Poprvé v životě na pánských záchodcích! Vnikla jsem dovnitř a ustrnula: hned za dveřmi se na mě usmívaly čtyři pisoáry, hezky vedle sebe, přepážky veškeré žádné....

Moje fantazie úplně zdivočela, takže dokonale přehlušila všechny mé rozpaky. „Prosím tě,“ začala jsem odhodlaně po svém návratu na neutrální půdu, „vysvětli mi jednu věc...“ Kamarád se rozjařil: „Myslíš optické vlastnosti látek v...“ „Ne!“ zhrozila jsem se upřímně při představě, že se pokusí zasvětit mě do nějakého svého odborného problému, jako onehdá, kdy jsem po čtyřech hodinách jeho uroporfirinového nebo jakého monologu málem omdlela. „Mě by zajímalo něco jinýho. Ale je to šíleně blbý a trapný. Přesto mi to vrtá hlavou už od dětství. Opravdu! Řešila jsem to už od školky!“ chrlila jsem ze sebe naléhavě. „Nanes problém! Vyřešíme jej obratem,“ pronesl slavnostně kamarád, a dychtivě se na mne zadíval.

„Hele, víš, co mi nejde na rozum?“ začala jsem opatrně. „To chlapi chodí na ty pisoáry současně? Stojí vedle sebe v řadě, svlečení, a čůrají, a nic jim není divné?“ Cítila jsem, jak mě pálí tváře, jistě jsem byla rudá až na krku, ne-li níž. „A co nám jako má být divného,“ opáčil šokovaně. „Co je divného tobě, když ... Dej pokoj, já myslel, kdo ví, co ti celoživotně vrtá hlavou, a ty si ze mne děláš srandu!“ dokončil tak vyčítavě, že mě přešla chuť dál se vyptávat. „Ty ale chodíš do kabinky, že jo,“ špitla jsem sugestivně. „Do kabinky jdi ty,“ vybídl mě poněkud neklidně,“ a přestaň blbnout!“

Násilím jsem v sobě zaťápla představu docentů v oblecích, studentů, popřípadě dalších mužů, jak si tak družně pospolu ulevují, a začala jsem mluvit o něčem jiném, aniž by má zvědavost byla ukojena. Nevysvětlil mi to ani druhý kamarád, dokonce ani manžel, takže pořád nevím, jak to teda je! Asi to vypadá fakt ujetě, nebo přinejmenším infantilně, ale mě by to fakt zajímalo: TO SE, CHLAPI, VÁŽNĚ VŮBEC, ALE VŮBEC NESTYDÍTE?