Čím výš, tím hůř aneb Člověk přízemní

Včera mě vzal syn na své oblíbené místo. Měla jsem takové divné tušení, ale... „Je to takové opuštěné, zapomenuté místečko! A pak se vyleze po takovém soklíku kousek nahoru, a tam je pak nádherný rozhled!“ Byl celý rozjuchaný a tolik se těšil, až mě zavede do svého království, že jsem podlehla.

Zapomenuté místečko bylo opravdu krásné: u hradeb kus divokého trávníku s fialkami, stranou od lidí, s keřem obydleným kosy...Milé. Podél celé zdi poměrně úzká mírně sešikmená cihlová římsa, tak metr vysoká, sice nijak dramaticky, ale přece stoupající vzhůru, jak kopírovala svah, z druhé strany obrostlá bezem. Nebylo nijak obtížné na ni vyskočit a následovat syna. Všechno bylo tak líbezné a nevinné, že jsem na nic zlého nepomyslela.

Po několika minutách keře prořídly, po dalších zmizely docela, a já s hrůzou zjistila, že se nacházím zhruba na úrovni poctivého 2. patra, a že mám závrať jak hrom!

Bylo vyloučeno, že bych se snad otočila a vrátila se zpět. Bylo vyloučeno pohlédnout dolů. To jsem udělala všehovšudy jednou, a pocítila jsem takovou dravou chuť vrhnout se střemhlav do propasti, že jsem se až vyděsila. Buď se ve mně probrala nějaká dosud neobjevená úchylka, nebo to prostě byla touha urychlit svůj konec, abych se už netrápila...

Posunovala jsem se po římse, oči zabodnuté do zdi, jejíchž spár jsem se čistě symbolicky přidržovala, a chrlila ze sebe sprostá slova tak, jak mi přicházela na jazyk- bez redukce, bez cenzury. A že jich přicházelo! Vítr mi vzdouval dlouhý kabát a házel mi kapuci do obličeje, někde hluboko pode mnou šuměly vzrostlé kaštany a platany.

„Kde jsou ty schody,“ naříkala jsem stále dokola, „už přijdou ty schody?“  „Už jenom kousek, támhle za rohem,“ chlácholil mě syn stejným tónem, jaký používá můj zubař: „Ještě chvilku! Ještě chviličku, a už to bude!“ Za rohem však bylo opět děsivé pokračování římsy, pouze ve větší výšce!

„V kabelce mám kartu a ve šperkovnici na lístku napsaný PIN. Všechno vyber, ať máš něco do začátků; mě nech pohřbít na státní útraty,“ vyslovila jsem tupě. Syn se znepokojeně obrátil a učinil pohyb zpět ke mně. „Chceš se mě chytit?“ Obešel mě mráz už jenom při tom pomyšlení. „Opovaž se!“ zasípěla jsem vyprahlým hrdlem, „opatrně jdi dál, já půjdu za tebou!“

Lehce, téměř s taneční grácií se opět obrátil a vlnil se přede mnou po cihlové kladině kupředu. Sledovala jsem ho s pocity kvočny, které podstrčili kachní vejce, a vylíhnutý nebiologický potomek ji láká na hloubku. Najednou jsem si vzpomněla, jak jeho otec, vášnivý horolezec, kdysi vyšplhal na stěnu staré továrny, přičemž se přidržoval pouze prasklin ve fasádě a sem tam obnaženého růžku nějaké té cihly. Jak se ty děti mohou tak zvrtnout?

Konečně jsme dosáhli konce římsy. Přelezla jsem rezaté zábradlíčko s nápisem NEVSTUPOVAT a octla jsem se na nahrubo proražené vyhlídce. Vážně to byl hezký pohled: střechy domů, hřiště s miniaturními postavičkami a nitkou potoka, a hlavně téměř kolmý svah se schůdky, vyhrabanými v hlíně. Přinejhorším to sjedu po břiše, umínila jsem si, a hned se mi udělalo lépe.

Milému chlapci jsem týmž dechem poděkovala za nevšední zážitek a zakázala mu ještě někdy v tomto životě položit nohu na kteroukoli část hradeb včetně odrolené sutě na cestičce.

Nebyl to můj první zážitek tohoto druhu. Poprvé jsem zaznamenala strach z výšky, když jsem prvním rokem pracovala ve školce. Byli jsme na exkursi u hasičů. Všechny paní učitelky si měly něco vyzkoušet: jedna kolegyně podržela hadici, druhá si vyzkoušela helmu, a já- výsuvnou plošinu! Plošinka tak metr krát metr se zábradlíčkem ve výši kolen, na nekonečné tyči. Děs. Byla jsem tam s krásným mladým hasičem, který nemohl pochopit, proč se upřeně dívám na svou ruku a ne kolem sebe.

„Hele, jak vám děcka dole mávají,“ zkoušel mě probrat k životu, zatímco jsem bojovala s nutkavou touhou schoulit se do klubíčka a pevně mu obejmout nohy. „A támhle dole na střeše toho baráku je kominík! Budete mít štěstí!“Mávl rukou někam asi tak kilometr pod plošinku.  Jestli štěstí může vypadat i tak, že jsem se nepoblinkala, tak jsem ho fakt měla.

Moje autorita u těch nejzlobivějších kluků ovšem stoupla tímto mým činem až na nejvyšší možnou míru; těžila jsem z toho, dokud nešli do školy: Byla jsem něco mezi Spidermannem a Létajícím Čestmírem, a nebylo to vůbec k zahození...

Asi o rok později jsem se pokoušela svou výškovou fobii zlomit na Matějské pouti, konkrétně na obřím kole. Bylo takové vesele barevné, a pohybovalo se pomalu, téměř důstojně. To bude dobré, říkala jsem si. Vstoupila jsem do koše společně s nějakým milým šedivým dědouškem a jeho vnoučátkem, asi tak tříletým. Byla jsem přesvědčená, že lepší společnost si nemohu ani přát. Jo? PRDLAJS!!!

Když se náš košík s cvakáním a skřípěním octnul na samém vrcholu toho monstra a já shlédla dolů, nastala krize. Sedla jsem si na podlahu, zhluboka jsem dýchala a nahlas jsem se modlila. Dítě radostí pobíhalo a skákalo po koši, a ten reagoval drobným drncáním. Děd si ho nevšímal, hluboce se nakláněl a nahlas odhadoval výšku, ve které se nacházíme. Pak ten dědek škodolibá upozornil spratka na jakýsi volant uprostřed. Ten jím začal šmidlat sem a tam, čímž způsobil, že se celý koš točil tu napravo, tu nalevo, tu kolem dokola... K po.....!

Říkám otevřeně- kdybych se bývala dokázala pohnout, s chutí bych toho starého zpustlíka i toho fracka dekošovala!

Třikrát a dost! Už jsem rezignovala. Nic lámat ani přemáhat nebudu. Výšky prostě nejsou pro mne; mně je souzeno držet se při zemi! Vynahradím si to jinak... Tak!