Chová se jak háravá čuba

Tak nesmíme do parku. Lépeřečeno smíme, ale já nemám odvahu a chuť několikrát denně přemlouvat místní vilné psí samce, aby si dali studenou sprchu a froté ručník, nebo aspoň chodili jinudy. Ani nejsem schopná a ochotná nosit svou patnáctikilovou hárající fenku delší dobu nad hlavou a odkopávat přitom chlupaté erotomany, objímající v první instanci mne kolem pasu.

Dian

Tím spíš, že naše strakatá Peggy, zkřížená tak, že sama neví, čí je, přitahuje zásadně dobrmany, vlčáky a nejrůznější zástupce tzv. bojových plemen. Těchto všech jmenovaných se mírně bojím i v dobách míru, natož když bych jim měla bránit v nekompromisně a nadmíru rázně požadovaném pohlavním styku. Když by došlo na lámání chleba, podezírám se, že bych dala přednost sedmi štěňatům před ukousnutou rukou…

Kdo by myslel, že je mi naše psice vděčná, tak by se šeredně spletl. Je naopak velmi, velmi nevděčná, a chová se tak, že se za ni stydím. Pominu fakt, že už na dálku vyhlíží frajery a pořvává na ně jak stará prostitutka, přičemž téměř artikuluje. Jsem schopná spolknout, že tráví celé dny u vchodovým dveří nebo na balkóně  a vyje, aby upozornila na svou neutěšenou sexuální situaci a nedá se odlákat ani řízkem. No dobře. Celý život v celibátu – to by vyl kdekdo. Ale jsou věci, které mi fakt vadí. Peggy totiž obtěžuje i fenky, dokonce dělá návrhy i mým (lidským) návštěvám!  Pózy, které při tom zaujímá, vypadají, jako bych je s ní denně trénovala s využitím názorného příkladu...  

Mám psa – úchyla! Jak je to možné?

Já, člověk cudný, ba téměř prudérní, se díky své fence dostávám do situací, kdy mě hanba fackuje ze všech stran… Nedávno mi Peggy například utekla. V háracích kalhotkách, co má na doma. To jsou opravdické psí kalhotky, přísahám! Koupila jsem je ve zvířecím obchodě! No jo, jenže ono to vypadalo, že už nevím, čím bych upoutala, a za tímto účelem jsem navlékla čubě svoje spoďáry! „Zapomněla jste na podprsenku, ne, mladá paní!“ Při tomto vtipu jsem se vztahovačně vyděsila tak, že jsem se spontánně překontrolovala. Srdečný smích pozorovatelů mně vadil skoro méně než následné zasvěcené rozebírání cyklů všech fen v okolí. Užasla jsem, kolik o tomto choulostivém tématu vědí zejména chlapi – pejskaři!

Takže chodíme ne sice kanálem, jak by se nabízelo, ale bloumáme po těch nejzastrčenějších ulicích a uličkách a doufáme v lepší zítřky. Ještě devět, když budu mít štěstí, tak osm dní.

A pak zase za půl roku.

Těším se jak malá…