Byla jsem na cigánské svatbě, Freude

Na PRAVÉ cigánské svatbě, jak několikrát zdůraznil ženichův otec. Měl bujný knír a housle, neb byl primášem PRAVÉ  cigánské kapely, která měla synovi a jeho milé zahrát.

Pozvala mě moje dávná kamarádka a spolužačka ze školky i ze základky. Těšila jsem se moc.  Vzala jsem si na to taneční střevíčky na vysokém podpatku, dlouhou kolovou sukni a také svoje housle, protože jsem měla slíbeno zahrát si pár kousků s výše zmíněnou kapelou.

Hosté vůbec nešli sečíst. Přijeli obrovským množstvím aut, dokonce jedním mikrobusem. Navzdory mým tajným romantickým představám tedy ne na vozech taženými koňmi a ne v květovaných dlouhých sukních; tu jsem měla jenom já (viz ten toužebně očekávaný tanec) - ostatní ženy byly v elegantních kostýmech a šatech, muži pak v oblecích, s výjimkou členů kapely, ti měli tradiční oděv pro dochucení atmosféry.

Pozvaná byla i moje maminka, která nevěstu- kamarádku Zuzu znala od školky.

Máma trochu znepokojeně sledovala, jak se nenuceně bavím se Zuziným nastávajícím tchánem, který mě naprosto okouzlil.  Vynikající tanečník, houslista i společník.  Prorokované vyškrábání očí ze strany jeho temperamentní paní se nekonalo.  Všichni jsme se skvěle bavili až do rána. Pak to na mě všechno dolehlo. Pár skleniček vína mě- skoroabstinentku – dost zřídilo, únava byla zdrcující, bolest nohou obrovská. Sundala jsem si střevíce na latinu a posadila se na nízký stolek, hlavu jsem si opřela o skříň. Jenom chvilku, pomyslela jsem si a okamžitě se propadla do spánku, podobného bezvědomí.

Vzbudilo mě třesení ramenem a smích. Přede mnou stála moje maminka, Zuza i její matka. „Vzbuď se, přijdeš o to nejlepší! Nikdo nespí, jenom ty!“ smála se Zuza. „Obuj se a pojď,“ říkala mi moje maminka a ta Zuzina souhlasně přikyvovala.

Strašlivě mě bolela hlava. K uzoufání! Tak tohle je ta kocovina? Po trošce vína?  Šílené! Bolestí jsem mhouřila oči. Půjdu bosa, rozhodla jsem se.

Zuza i obě mámy mě táhly dopředu. „Pojď, pojď,“ naléhaly jedna přes druhou, zatímco jsem opět usínala…

...„Ivanko, probuď se!“ Nade mnou se skláněl můj muž a naléhavě mě volal. S námahou jsem pootevřela oči. Honza mě nepřestával volat. Vypadal vyděšeně. Bolest hlavy mě táhla zpátky na polštář a do snu. Teď na mě volali čtyři. Kam mám jít? Co po mně všichni chcete?

Slzy bolesti mi stékaly po tvářích a po krku až do vlasů. Kde zůstaly moje taneční boty? Asi už nikdy nebudu tancovat.

Vydržím to?

Byla krásná ta pravá cigánská svatba. Škoda, že se mi to jen zdálo. Tak věrně se mi to zdálo, nemohu tomu skoro uvěřit: byl to opravdu jenom sen?

Ach, jaká škoda…

Z toho všeho mi zůstala jenom ta ukrutná bolest hlavy, které mě zbavili až v nemocnici.

Zuza už nežije, zemřela před třemi lety, její maminka pak těsně po ní. No a moje máma nás opustila před sedmi lety.